Článek
Nejdřív mě to bavilo.
Nesleduji televizi, ale tohle si ke mně našlo cestu.
Soutěž, talent, emoce, výkon.
Říkala jsem si: tady se hledají ti nejlepší.
Dívala jsem se s nadšením, fandila, obdivovala řemeslo.
A pak se něco zlomilo.
Slyšela jsem rozhovor, ve kterém zaznělo, že jedna ze soutěžících – talentovaná, pracovitá, citlivá – už několik měsíců pracuje v restauraci ikony, která soutěž vede. Přestěhovala se, zapadla do provozu, „zvykla si“.
A v tu chvíli mi došlo, že to, co sledujeme, není jen soutěž.
Soutěž, nebo výběrové řízení?
Začala jsem o tom přemýšlet jinak.
Co když tyto pořady nejsou o hledání talentu,
ale o výběru lidí, kteří unesou hierarchii, mlčení a tlak?
Nejde jen o to, jak vaříš.
Nejde jen o šikovnost.
Jde o to, jestli vydržíš.
Jestli nebudeš mluvit.
Jestli přijmeš, že pravdu má vždy autorita.
A tady se něco láme.
Ikony nahoře, dělníci dole
Za blyštivými jmény, michelinskými hvězdami a ikonami stojí armáda lidí, kteří pracují od rána do noci, nesou odpovědnost, ale nemají hlas.
Jsou to řemeslníci.
Ne roboti.
A přesto se od nich očekává poslušnost, ne dialog.
Najednou mi to přestalo připomínat sen.
Začalo mi to připomínat novodobé otrokářství – jen s hezčími slovy, lepšími uniformami a televizními kamerami.
Kdy se názor stává „drzostí“
Zarazil mě moment, kdy zaznělo, že kuchař má „držet hubu“.
Že názor je problém.
Že kritika není vítaná.
Ale říct svůj odborný názor není arogance.
Je to svoboda.
Kdo chce druhého brát jako rovnocenného člověka, ten se o názoru baví.
Nesrazí ho ze stolu silou autority.
Tam, kde má pravdu vždy jen jeden, už nejde o kvalitu.
Jde o moc.
Proč mi to začalo vadit
Možná proto, že jsem si sama zažila, jaké to je, když vás někdo dlouhodobě zmenšuje.
Když vám bere radost z vlastní práce.
Když vás přesvědčuje, že mlčet je pokora.
A možná proto dnes vidím, že talent, který musí mlčet, aby mohl pracovat, není rozvíjen.
Je využíván.
Ne každý, kdo projde systémem, vyhrál.
Někteří jen zaplatili ztrátou hlasu.
Není to jen o kuchyni
Tohle se neděje jen v gastronomii.
Děje se to v umění, v akademickém světě, v korporacích.
Všude tam, kde se z jedné osoby stane modla
a pod ní jsou ti, kteří „mají být vděční“.
Na závěr
Neodsuzuji lidi.
Nezpochybňuji talent ani práci.
Jen si kladu otázku:
kdy se z obdivu k ikonám stává systém, který bere lidem svobodu?
A kdy už mlčení není pokora, ale strach?
Možná se na tyhle pořady budu dívat dál.
Ale už ne s otevřenými ústy.
Spíš s otevřenýma očima.
