Článek
Poslední požehnání ohně: Jak jeden indián změnil můj život – a proč mi to došlo až dnes
Seděla jsem tehdy mezi stovkami lidí, ale cítila jsem se sama jako nikdy v životě.
Bylo mi třiatřicet a měla jsem v sobě prázdno, které neumím popsat jinak než slovem hlad.
Hlad po domově, který jsem nikdy necítila.
Hlad po doteku, který není zraňující.
Hlad po místě, kde se nemusím bát, jestli mě někdo najde.
V té době jsem netušila, že prázdno může být také volání duše.
A pak přišel on.
Muž s tváří staré země a očima, které se dívaly skrz člověka přímo do místa, kde je ukryté vše, co se bojíme ukázat.
Emaho.
Americký Indián, učitel, muž, který nevysvětloval život – on ho žil.
OHEŇ
Den, kdy jsme tančili kolem ohně, byl teplý, i když tehdy mrzlo uvnitř mě.
Stála jsem v kruhu, cítila jsem horko a strach, jak se míchají do jediné emoce, kterou jsem nerozeznávala.
Bylo nás asi pět set.
Nikdy předtím jsem neviděla kolem sebe tolik cizích lidí a zároveň tolik vlastních stínů.
Plameny nesahaly vysoko, byl to jen malý ohýnek, a já jsem měla jedinou myšlenku:
„Hlavně ať na mě nezapomene.“
Věděla jsem, že Emaho při tanci přijde ke každému člověku.
Dotkne se ho pohledem.
Požehná mu.
Zavře zranění, která oheň uvolnil.
Ale já jsem tančila úplně vzadu – a moje největší celoživotní bolest byla právě tahle:
ŽE NEJSEM VIDĚT.
ŽE NEJSEM DŮLEŽITÁ.
ŽE NA MĚ KAŽDÝ ZAPOMENE.
Vždy, když se blížil, cítila jsem, že se mi podlamují kolena.
Procházel mezi lidmi jako mezi vlákny, která spojují svět.
A opravdu – přicházel ke každému a hodiny kroužil kolem mě.
Už jsem nedoufala.
Přišel jako k poslední.
Ale když se přede mnou zastavil, bylo to, jako by se zastavil před celým mým životem.
Pohlédl na mě a řekl tiše:
„Ty ses bála.“
A pak — nevím, jestli dotek, gesto nebo jen energie — ale něco ve mně se uvolnilo tak prudce, že jsem měla pocit, že padám.
A přitom jsem se poprvé opřela sama o sebe.
ČEMU JSEM TEHDY NEROZUMĚLA
Emaho říkal jednu větu, které jsem tehdy odporovala celým tělem:
„Nikdo v tvém životě není důležitější než ty sama.
Ani rodiče.
Ani partner.
Ani děti.“
Strašně mě to tehdy bolelo.
Protože já jsem byla žena, která se celý život učila dělat všechno pro druhé, dokud nezbylo nic pro ni.
Až teď chápu, že myslel tohle:
„Když člověk nestojí pevně ve svém středu,
nemůže držet nikoho jiného.“
Taky říkal:
„Kdo chce jistotu, nechce život.“
Tehdy jsem tomu nerozuměla vůbec.
Měla jsem pocit, že jistoty jsou to jediné, čeho se můžu držet.
Dnes už vím, že jistoty jsou jen ploty, které si staví strach.
CO OHEŇ VZAL A CO NECHAL
Když jsem o tom před pár týdny přemýšlela, uvědomila jsem si, že od toho dne uplynulo téměř třicet let.
A přesto se stále některé strachy držely jako stín celé ty roky.
Proč?
Protože oheň tehdy spálil to, co bylo moje.
Ale nezvládl spálit to, co jsem si nesla z rodu.
Zrnko písku, které zůstalo
Emaho říkal, že zranění jsou jako zrnka písku, která zanášejí naše tělo.
Některá setřeseme.
Jiná se drží.
A to moje — to jediné nejtvrdší — bylo právě tady:
Rodový strach.
Strach, že mě život nevidí.
Strach, že nejsem důležitá.
Strach, že na mě někdo zapomene.
A tak jsem dalších 27 let žila tak, aby se ten strach neukázal.
A tím jsem ho zároveň živila nejvíc.
Runy, které mě naučily slyšet sebe
Tohle je něco, o čem nerada hovořím.
Protože lidé výklady run hází do kategorie „ezoterika“ – a to slovo v Česku spouští posměch rychleji než výstřel.
Neexistuje však rozdíl mezi duchovním světem a světem práce a života — ten rozdíl vytváříme jen my sami,
když nevidíme dál než na povrch slov.
A slovo „ezoterika“?
To je jen prázdná nálepka, která slouží k hádkám.
Nic víc.
To, co je skutečné, se děje uvnitř.
A tam se žádná nálepka nepoužívá.
Ale já už se nechci bát.
Když dnes nevím kudy dál, vezmu runy do ruky.
Ne jako věštbu.
Ne jako únik.
Ale jako přátelský kompas, který mi připomíná něco, co v hluku světa často přeslechnu:
vnitřní hlas, který zná cestu dávno přede mnou.
Runy mě naučily to, co nikdo jiný neuměl:
• zastavit se
• nadechnout
• podívat se pravdě do očí
• a slyšet sebe bez strachu
A někdy říkají velmi málo.
A velmi přesně:
„To, čeho se bojíš nejvíc, je jen starý příběh.
A ten lze přepsat.“
Proč ten strach přetrval?
Protože tanec u ohně není kouzlo.
Je pozvání.
Odstraní to, co jsme připraveni pustit.
A nechá to, co máme ještě pochopit.
To moje zrnko písku nebylo trestem.
Bylo kompasem.
Dovedlo mě k tomu, co jsem odmítala vidět 27 let:
Život na mě nezapomněl.
Já jsem zapomněla na sebe.
Proč tohle píšu
Píšu to, protože je čas, aby ten strach ztratil moc.
A možná i kvůli vám — pokud jste někdy stáli u vlastního vnitřního ohně a báli se, že vás spálí. Nespálí. Slibuji.
Já dnes věřím tomuhle:
Člověk může změnit příběh.
Strach je jen vězení, od kterého máte klíč jen vy sami.
A život si pamatuje každého, na koho my sami nezapomeneme.
A když si vzpomenu na Emahova slova, cítím, že nejsou z minulosti.
Jsou pro dnešek.
„Já jsem na tebe nezapomněl.
Nezapomeň na sebe ani ty.“
