Článek
Každý z nás má doma nějaký kout.
Sklep, krabici, polici, kam odkládáme věci, které se nám teď nechce řešit.
Ne proto, že by byly špatné.
Ale proto, že na ně momentálně nemáme sílu.
A přesně tak se často chováme i ke svému nitru.
Nosíme v sobě věty, které nám někdo kdysi řekl.
Situace, které zůstaly nedořešené.
Lidi, kteří se neozvali.
Vztahy, které vyšuměly bez tečky.
Domněnky, co si o nás kdo asi myslí.
Viny, které nejsou naše – ale přesto je neseme.
Stáváme se skladištěm cizí energie.
Co všechno v sobě skladujeme
Nejsou to jen velká traumata.
Jsou to drobnosti, které se postupně vrství:
– neodpovězené zprávy
– vztahovačnost vzniklá z bolesti
– snaha být pochopená za každou cenu
– role „té silné“, která všechno vydrží
– pocit, že když povolím, něco se zhroutí
Často si ani neuvědomujeme, kolik prostoru v nás zabírají životy druhých lidí.
Domněnka není intuice
Tohle je důležité rozlišit.
Domněnka vzniká ze strachu.
Tlačí, nutí reagovat, vysvětluje, obhajuje se.
Intuice je tichá.
Nepotřebuje důkaz.
Nežádá okamžitou akci.
Když jsme dlouho přetížení, začneme si domněnky plést s intuicí.
A pak reagujeme na něco, co se ve skutečnosti vůbec neděje.
Když do skladiště uložíme i své děti
Tahle část je citlivá – ale důležitá.
Rodiče často nenesou jen lásku ke svým dětem.
Nesou i jejich život, který si ještě nezačaly nést samy.
Když dospělé dítě není schopné postavit se za svůj život,
někdo ten náklad převezme.
A velmi často je to rodič. Protože miluje.
Když se z rodiny stane penzion
Rodina nemá být penzion.
A přesto se jím někdy stane.
Bez placení.
Bez pravidel.
Bez zodpovědnosti.
Láska se zamění za pohodlí.
Hranice za výčitky.
Úcta se postupně vytratí.
A rodič doma nese:
– cizí chaos
– cizí propady
– cizí nerozhodnost
– cizí neochotu nést důsledky
Tohle není vina dětí.
Je to zadržená dospělost, která potřebuje hranici, aby mohla vyrůst.
Děti se neučí samostatnosti ochranou před pádem
Dítě se neučí samostatnosti tím, že ho chráníme před každým pádem.
Ale tím, že ho nenecháme zůstat ležet u nás doma.
To bolí.
Ale je to láska v dospělé podobě.
Rodiče netrápí to, že jejich děti chybují.
Trápí je, že se ty chyby neproměňují v odpovědnost.
Když tělo začne bolet
Tělo je poctivé.
Neřeší, kdo za co může.
Když je toho moc, začne bolet.
Tíha v nohách.
Bolesti kloubů.
Únava, která nejde dospat.
To nejsou slabosti.
To jsou signály, že neseme příliš mnoho cizího.
Vyklízení není boj
Vyklízení není o tom všechno pochopit.
Není o tom uzavřít každý vztah.
Není o tom, aby nás všichni pochopili.
Vyklízení je rozhodnutí:
Tohle už není moje.
Tohle dál nenesu.
Někdo odejde.
Něco zůstane nevyslovené.
Některé vztahy se změní.
A svět se nezboří.
Nejsme skladiště. Jsme domov.
Domov potřebuje prostor.
Ticho.
Hranice.
Když přestaneme skladovat cizí energie,
začne naše tělo opravdu dýchat.
Nejsme povinni nést životy druhých.
Ani těch, které milujeme.
Protože skutečná láska nepřetěžuje.
Učí stát.
