Článek
Nejvíc nás často neiritují ti, kteří jsou hrubí, hluční nebo primitivní.
Ti jsou čitelní.
Víme, na čem jsme.
Dráždí nás jiní.
Ti, kteří mluví kultivovaně.
Ti, kteří mají přehled, slovník, vzdělání, úspěch.
Ti, které část společnosti obdivuje – a jiná část z nich má neklid v žaludku.
A právě tady je dobré zbystřit.
Ne proto, že bychom jim záviděli.
Ale proto, že charisma umí zakrýt lež.
Lesk, který oslňuje – a zamlčuje
Charismatičtí lidé neiritují všechny.
Právě naopak – mají publikum, které je obdivuje, hájí a omlouvá.
A to je nebezpečné místo.
Protože za leskem slov, kultivovaností projevu a intelektem se někdy skrývá něco, co se na pódiu neukazuje:
- manipulace
- zneužívání moci
- ponižování slabších
- absence svědomí
A čím je člověk chytřejší, tím lépe to dokáže maskovat.
Intelekt není charakter
Tohle je věta, kterou by si měl každý zapsat za uši.
Člověk může být:
- sečtělý
- vtipný
- obdivovaný
- mediálně úspěšný
…a zároveň bezohledný, predátorský nebo morálně prázdný.
Kultivovanost není důkaz lidskosti.
A autorita není záruka integrity.
Proč nás to tak dráždí
Protože tělo často ví dřív než hlava.
Rozum říká:
„To dává smysl.“
Tělo říká:
„Něco tu nesedí.“
A tenhle rozpor bolí.
Proto nás někdy irituje právě ten, s kým částečně souhlasíme – ale nechceme ho následovat.
Protože intuice pozná, že souhlasit s myšlenkou neznamená přijmout celého člověka.
Pozor na vznešené autority
Historie, umění, akademie i politika jsou plné případů, kdy:
- vznešené autority kryly největší ohavnosti
- kult moudrosti zakrýval zneužívání
- charisma umlčelo svědky
A právě proto je zdravé si dovolit říct:
„Ne. Tohle poslouchat nechci. I když je to chytré.“
Rozpoznání lži v lesku
Dospělost možná nespočívá v tom, že všemu rozumíme.
Ale v tom, že se nenecháme okouzlit.
Že dokážeme:
- oddělit myšlenku od jejího nositele
- ocenit názor, aniž bychom mu odevzdali autoritu
- odejít z míst, kde by nás obdiv stál vlastní hranice
A že se naučíme věřit tomu tichému pocitu v těle, který říká:
„Pozor. Tohle není čisté.“
Pro ty, kteří cítí „něco divně“ – a mlčí
Tenhle text píšu i pro sebe.
A pro lidi, kteří se při některých obdivovaných osobnostech cítí zvláštně.
Ne proto, že by neuměli ocenit inteligenci nebo talent.
Ale proto, že jim něco nesedí.
Jsou často v menšině.
Jeden z milionu, kdo necítí nadšení, když ostatní tleskají.
Jeden z těch, kdo si raději nechá svůj pocit pro sebe – protože ví, že kdyby ho napsal do komentáře, byl by okamžitě umlčen, zesměšněn nebo „ukamenován“ davem obdivovatelů.
A tak mlčí.
Mlčela jsem.
Ne proto, že bychom neměli názor.
Ale proto, že cena za jeho vyslovení bývá příliš vysoká.
S věkem se to mění.
Člověk už nemá tolik co ztratit.
Přestává se bát cizích soudů a brát si cizí reakce osobně.
Učí se stát si za svým vnitřním kompasem.
Ale dojít sem není snadné.
Je to cesta přes pochybnosti, samotu i vnitřní odvahu.
Pokud se tedy někdy cítíš „divně“, protože nejdeš s davem, možná to není chyba.
Možná je to tvoje intuice, která tiše a vytrvale říká pravdu.
