Článek
Ve společnosti jsme si zvykli rozdělovat svět na dva tábory.
Jedni fandí jedné straně, druzí druhé. Jedni chválí prezidenta, druzí ho kritizují. Stejně je to s vládou, se sportem nebo s jinými názory.
Jenže politika je dospělý svět.
Děti by do něj nikdy neměly být zatahovány.
Přesto se to při rozvodech často děje.
Dva lidé, kteří se kdysi milovali, si začnou dokazovat, kdo měl pravdu. Rodiny se rozdělí na dva tábory. Každý sbírá argumenty proti tomu druhému.
A uprostřed stojí dítě.
Ne jako syn nebo dcera.
Ale jako rozhodčí.
Jenže dítě nechce rozhodovat, koho má mít raději.
Chce mít rádo oba.
Znám ale i jiné příběhy.
Rodiče, kteří se rozešli, ale nepřestali být rodiči. Dokážou spolu mluvit, domluvit se na dětech, někdy spolu jedou i na dovolenou. Ne proto, že by se k sobě vrátili, ale proto, že pochopili, že jejich partnerský vztah skončil, zatímco jejich rodičovství pokračuje.
Takové dítě nezíská jen dva domovy.
Někdy získá i další lidi, kteří ho mají rádi – nové partnery svých rodičů, jejich rodiny, sourozence. Když mezi dospělými není válka, nemusí být ani dítě rozpolcené.
Láska se totiž neměří počtem dárků ani výší kapesného.
Dítě si nejvíc pamatuje čas. Zájem. Pocit, že je přijímané a že může být samo sebou.
A ještě jednu věc bychom si měli připomínat.
Rodič, který zapomene sám na sebe, dříve nebo později zjistí, že rozdává z prázdné studny.
Pečovat o sebe není sobectví.
Je to způsob, jak mít z čeho dávat druhým.
A možná je právě tohle největší dar, který mohou rozvedení rodiče svému dítěti dát:
Ne dokonalou rodinu.
Ale bezpečný svět, ve kterém nikdy nemusí volit mezi mámou a tátou.
Miluju lidi, kteří to dokázali. Ať se politické tábory klidně hádají dál. Jen ty dětské ať nikdy nevzniknou. Dva domovy. Ale spousta lásky.
