Článek
Myslela jsem si, že štěstí je všechno, co si dokážu přát.
Když jsem byla malá, chodila jsem s maminkou do kostela. Nechodila tam pravidelně, ale občas ano. Vždycky mi řekla: „Něco si přej.“
A já si přála všechno.
Lásku. Peníze. Věci. Tuzexové stíny a parfém. Úspěch. Barevný svět, který jsem chtěla mít celý pro sebe.
Pak jsem se jí zeptala, co si přeje ona.
A ona vždycky odpověděla stejně:
„Abychom byli všichni zdraví a spokojení.“
Smála jsem se tomu. Vždycky mě to pobavilo. Ohrnovala jsem nos.
Přišlo mi to málo.
Přišlo mi to chudé.
Když si přece můžeme přát tolik věcí.
Nechápala jsem to.
Moje mamka mi dávala věty, kterým jsem nerozuměla.
„Já si věřím po svým.“
„S chlapem to musíš umět.“
„Ty nejsi naše.“
Byly to věty vyhozené do prostoru. Bez vysvětlení. Bez návodu.
A já jsem pak roky hledala, co vlastně znamenají.
Ptala jsem se.
Učila se.
Zkoušela.
A nakonec jsem zjistila, že na tohle se návod dát nedá.
Každý si na to musí přijít sám.
Dlouho jsem žila rychlé štěstí.
Bylo intenzivní.
Bylo nahoře.
A pak rychle padalo dolů.
Euforie se měnila ve smutek.
A já jsem si myslela, že tak to prostě je.
Dneska vím, že existuje jiné štěstí.
Není tak hlasité.
Není tak viditelné.
Ale je hlubší.
A vydrží.
Moje mamka si nepřála málo.
Ona si přála všechno.
Protože zdraví není jen tělo.
Zdraví je klid v hlavě.
Zdraví je mír mezi lidmi.
Zdraví je rovnováha.
Když není, začíná boj.
Boj není jen válka mezi státy.
Boj je v rodinách.
Boj je mezi lidmi.
Boj je v našich myšlenkách.
A někdy i v našem těle.
Orgány spolu bojují, když nejsou v rovnováze.
Myšlenky spolu bojují, když nevíme, čemu věřit.
Dokonce i v přírodě je boj.
Kořeny pod zemí, které nevidíme, soupeří o prostor, o vodu, o život.
Dřív jsem chtěla všechno.
Dneska si přeju jedno.
Abych byla zdravá.
Aby byli zdraví lidé, které miluju.
A vlastně… aby byli zdraví všichni.
Protože v každém z nás je kousek těch druhých.
Moje mamka to věděla.
Jen mi to neuměla vysvětlit.
A možná ani neměla.
Předžvýkané sousto ztrácí na chuti.
Pochopila jsem to až mnohem později.
A dnes vím ještě něco.
Rostoucí věk nás může dusit a plnit strachem.
Ale zároveň nám dává něco, co jsme dřív neměli.
Zkušenost.
A sílu pochopit.
A já nechci jednou odejít ze světa s pocitem, že jsem tu nic nepochopila.
Nechci se vrátit „domů“ prázdná.
Protože ten domov není místo.
Ten domov je duše.
A ta potřebuje porozumění.
Každá.
