Článek
Poslední roky přibývá knih, kurzů a „návodů na život“.
Jak získat sebevědomí.
Jak se přijmout.
Jak být dobrá žena.
Jak být správný muž.
Jak myslet, jak dýchat, jak cvičit, co jíst, kdy vstávat, jak se tvářit, jak mluvit, jak působit na druhé…
A mezitím firmy vydávají vlastní etické manuály, školí zaměstnance, jak jednat s klienty, jak se usmívat, jak odpovídat a jak se chovat, aby to „zvyšovalo hodnotu značky“.
A tak se pomalu stáváme… jedním.
Stejným, uhlazeným, vytrénovaným člověkem.
Vypreparovanou verzí sebe sama.
A pak si jednoho dne všimnete, že na sobě máte masku, která není vaše.
Já jsem tu masku nosila přes šest desetiletí.
A nevěděla jsem to.
Celý život jsem byla slyšet. Hlučná, barevná, výrazná, avantgardní, někdy až moc. A myslela jsem si, že to jsem já. Že taková jsem byla vždycky. Že je to moje povaha, moje autenticita, moje odvaha „nebýt jako ostatní“.
Jakmile mi někdo naznačil, že některé mé projevy jsou moc, říkala jsem si:
„Ne! Tohle jsem já a já se nenechám změnit.“
Jenže doma jsem pak byla smutná.
V žaludku tíhu.
A někde uvnitř jsem věděla, že něco nesedí.
Vůbec jsem nerozuměla, když se v knihách psalo:
„Sundejte masku.“
Jaká maska? Vždyť já jsem přece autentická!
Byla jsem přesvědčená, že žiju čistě „sama sebe“.
Až teď — ve věku, kdy by to málokdo čekal — jsem pochopila pravdu:
Ta hlučnost… nebyla já.
Nebyla nikdy.
Byla to moje zoufalá snaha být přijata, být vidět mezi ostatními, patřit někam, kde mě „snad budou mít rádi“.
Když uvnitř není sebevědomí, člověk začne sám sebe do prostoru tlačit — jen aby nezmizel.
Až předevčírem jedna malá výměna komentářů s úplně neznámou ženou spustila uvnitř lavinu uvědomění.
A já jí za to děkuju.
Najednou mi došlo, že celých 60 let byla moje maska hlučnost.
A že ji nechci.
A že jsem ji vlastně nikdy nechtěla.
Již před týdnem jsem otevřela skříň, vzala do ruky některé svoje avantgardní kousky… a ucítila, že už ke mně nepatří.
Jiný den jsem se zastavila u své energie, gesta, výrazu — a ucítila totéž.
A poprvé v životě jsem si dovolila položit otázku:
Kdo jsem já, když se přestanu snažit být vidět?
A odpověď byla šokující i nádherná:
Tichá.
Jemná.
Čistá.
Elegantní.
Vůbec ne hlučná.
Ta hlučná verze byla jen obranný plášť.
Plášť na strach, že mě jinak nikdo nebude mít rád.
A když se člověk sám sobě začne líbit, když se uzdraví zevnitř — ta potřeba být vidět zmizí.
„Mějte rádi sami sebe“ jsem nesnášela.
Dnes vím proč.
Brala jsem to jako prázdnou frázi, falešně duchovní, esotericky nepříjemnou.
Až teď vím, že jsem nevěděla, jaký je to pocit.
A ten pocit je:
Tichý.
Neokázalý.
Neklepe podpatky, nevyžaduje aplaus.
Je to jemné teplo uvnitř, které neřve ani se neukazuje.
Je to klid:
„Už se nemusím předvádět, aby mě někdo viděl.“
A v ten okamžik jsem pochopila, co znamená sundat masku.
Psaní je pro mě terapie.
Odhaluje mi, kdo jsem a kdo už nejsem.
Pomáhá mi oddělit pravdu od naučených reakcí na strach.
A také bych přála každému zažít ten okamžik, kdy vám dojde:
„Já nejsem ta role, kterou jsem hrála, abych přežila.“
Ale vím, že se na to nesmí tlačit.
Nepřijde to na povel.
Přijde to tehdy, když jste na to připraveni.
Nebo když už prostě Vesmíru dojde trpělivost. (smích) Jako u mě.
A já vám to přeju.
Protože to osvobodí duši způsobem, který se nedá popsat — jen prožít.
❤️ Závěr, který jsem našla až teď
Celý život jsem se snažila nezapadnout — abych byla milovaná.
Až teď vím, že zapadnout neznamená zmizet.
Jen se stát součástí nás všech, beze strachu, beze snahy, bez hluku.
Sundala jsem největší masku svého života.
A poprvé vidím sebe.
A je mi… dobře.
