Článek
Když jsem četla zprávy o krizi v Knihovně Václava Havla, napadla mě nepříjemná otázka. Opravdu se díváme na „selhání“ jednoho člověka? Nebo sledujeme mnohem starší příběh, který se opakuje znovu a znovu napříč historií?
Příběh člověka, který přijde s novou vizí, začne měnit zaběhnuté pořádky a narazí na odpor těch, kteří jsou zvyklí na svět takový, jaký byl dosud.
Neznám zákulisí Knihovny Václava Havla. Netvrdím, že Tomáš Sedláček má ve všem pravdu. Mám ho ráda jako filozofa, ekonoma i člověka, kterého znám pouze přes jeho texty a slova. Přesto mě fascinuje jedna věc. Jak je možné, že člověk, který patří mezi nejvýraznější české myslitele své generace, se během několika měsíců ocitl v tak prudkém střetu se svým okolím?
Možná totiž nesledujeme jen spor o vedení jedné instituce. Možná sledujeme střet mezi potřebou změny a potřebou bezpečí. Mezi budoucností a minulostí. Mezi odvahou riskovat a snahou zachovat to, co už známe.
Někdy si říkám, zda nás ve skutečnosti nepřitahuje pád výrazných osobností více než jejich práce.
Dokud někdo tvoří, přednáší, píše knihy, vede projekty nebo inspiruje druhé, mnoho lidí ho obdivuje zpovzdálí. Jakmile se však objeví krize, konflikt nebo chyba, najednou se kolem něj vytvoří zástup soudců.
A právě to mě znepokojuje.
Není těžké připojit se k davu. Není těžké kritizovat člověka, který je vidět. Mnohem těžší je vytvořit něco vlastního. Napsat knihu. Řídit instituci. Přijít s myšlenkou, za kterou si člověk stojí i za cenu kritiky.
Možná proto bývá pokušení kopnout si do výrazné osobnosti tak silné. Člověk si na okamžik připadá důležitější, když stojí na straně většiny. Nemusí nic riskovat, nemusí nic budovat, nemusí za nic nést odpovědnost.
Jenže společnost se neposouvá vpřed díky těm, kteří se přidávají k nejhlasitějšímu davu. Posouvají ji lidé, kteří mají odvahu vystoupit z řady, přinést novou myšlenku a nést následky svého postoje.
Ať už má Tomáš Sedláček v tomto sporu pravdu či nikoli, jedno je jisté. Za jeho jménem stojí roky práce, knihy, přednášky, studenti, projekty a myšlenky, které ovlivnily tisíce lidí na světě. To samo o sobě si zaslouží alespoň tolik respektu, abychom jeho příběh neposuzovali dříve, než mu porozumíme.
A kdo nám vlastně dal právo soudit druhé?
Kdo nám dal právo rozhodovat o hodnotě člověka podle několika titulků, několika výroků nebo jedné životní kapitoly?
Máme vůbec právo posuzovat lidi – ať už úspěšné, nebo méně úspěšné? Víme skutečně, čím si prošli, co obětovali, kolika lidem pomohli a jakou stopu za sebou zanechali?
Někdy mám pocit, že jsme si zvykli věnovat více energie hodnocení druhých než vlastnímu životu. Že hlasitá kritika se stala jednodušší než tichá práce na sobě samých.
Možná bychom si měli položit jinou otázku. Ne co udělal špatně ten druhý, ale co dobrého přinášíme světu my sami.
Protože skutečná hodnota člověka se nepozná podle toho, jak hlasitě kritizuje. Pozná se podle toho, co vytváří, co buduje a co po něm zůstává.
A právě tím bychom měli měřit především sami sebe.
