Článek
Dlouho jsem si myslela, že dospělost je něco, do čeho se jednou dojde.
Že má svůj věk, tvar a výbavu.
Že dospělý člověk už nepochybuje, neklopýtá a ví, co má dělat.
Dnes vím, že to byla iluze.
Postupně mi dochází, že dospělost nesouvisí s věkem.
Souvisí s tím, jakým způsobem jsme byli vedeni.
Dětství není věk
Dětství není počet let od narození.
Dětství je stav, kdy člověk:
- čeká, že za něj někdo rozhodne
- bojí se udělat chybu, aby neztratil přijetí
- přizpůsobuje se, místo aby si důvěřoval
Mnoho lidí zůstává v dětství celý život.
Jen mají práci, děti nebo hypotéku.
Dětství je strategie přežití, která kdysi pomáhala – ale později začne bolet.
Opravování: výchova ze strachu
Opravování vzniká ze strachu.
Rodiče a autority opravují děti proto, že:
- chtějí, aby to „dopadlo dobře“
- bojí se chyb
- bojí se světa
Vzniká nenápadný každodenní tlak:
- „tohle je špatně“
- „takto se to nedělá“
- „měl/a bys“
Úmysl je ochranný.
Dopad jiný.
Dítě neslyší starost.
Slyší zprávu:
„Tak, jak jsi, nestačíš.“
Dlouhodobý dopad opravování
Opravované dítě se často naučí:
- nevěřit si
- bát se rozhodování
- čekat na potvrzení zvenčí
- raději nic neudělat, než udělat chybu
Může být hodné a úspěšné.
Ale uvnitř nejisté.
Vedení: výchova z důvěry
Vedení vychází z důvěry v proces růstu.
Vedoucí dospělý:
- unese chybu
- nespěchá na výsledek
- zůstává přítomný, ale nepřebírá odpovědnost
Zpráva, kterou dítě slyší:
„Můžeš to zkusit. Jsem tady.“
Dlouhodobý dopad vedení
Vedené dítě:
- získává vnitřní oporu
- umí se rozhodovat
- nese důsledky svých voleb
Nemusí být bezchybné.
Ale věří si.
Takový člověk v dospělosti:
- nepotřebuje neustálé potvrzování
- není snadno manipulovatelný
- umí říct „nevím“ i „rozhodl/a jsem se takhle“
Ne proto, že by měl vždy pravdu.
Ale proto, že má vztah sám k sobě.
A to je rozdíl mezi hranou a skutečnou dospělostí.
Mauglí a mylná představa výchovy
Kdysi mi jedna kartářka řekla větu, která mě tehdy velmi rozčílila:
že kdybych byla vychovávaná jako Mauglí v pralese, dostala bych prý víc výchovy než od svých rodičů.
Dlouho jsem tu větu odmítala.
Zněla krutě. Nespravedlivě k mým starostlivým rodičům.
Až časem mi došlo, že nemluvila o rodičích.
Mluvila o principu vedení.
Mauglí, postava z Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga,
není vychováván opravováním.
Není neustále napomínán.
Není mu brána důvěra pokaždé, když udělá chybu.
Je veden zkušeností.
Učí se:
- pozorováním
- následkem
- přirozeným řádem světa
Džungle není laskavá ani krutá.
Je pravdivá.
A právě to je rozdíl.
Co z toho plyne pro nás
Výchova nemusí být tvrdá, aby byla účinná.
Nemusí být ani přehnaně ochranitelská.
Stačí, když:
- nebere důvěru
- nesnižuje
- nenahrazuje vedení kontrolou
Protože dítě, které není vedeno, ale opravováno,
se nenaučí žít.
Naučí se přežívat podle cizích pravidel.
A dospělost pak není svobodou.
Je jen rolí.
Proč to píšu
Nepíšu tento text jako návod.
Ani jako obžalobu.
Píšu ho jako sdílení zkušenosti,
která mi pomohla pochopit,
proč se tolik dospělých lidí cítí ztracených,
i když „by měli být dávno dospělí“.
Pokud v těchto řádcích někdo najde alespoň jeden střípek,
který mu pomůže pochopit sebe nebo své dítě,
pak měl tento text smysl.
