Článek
Dnes má svátek Romana.
A i když jsem za svůj život poznala spoustu Roman, jen jedna jediná mi dnes ráno vstala v srdci.
Říkali jsme jí – Harry. Harouš. Podle jednoho lingvisty, který měl stejné příjmení jako ona. A protože už není mezi námi, napíšu jí sem svůj pozdní dopis.
Možná někam do nebe.
Možná sama sobě.
Romana byla člověk, který „předběhl dobu“.
Chytrá, vtipná, okouzlující. Žila ale v rodině, která jí nerozuměla. Dnes už vím, že to nebyl humor, když nám jednou řekla:
„Doma mi říkají ty hajzle.“
Tehdy nám bylo dvacet a smáli jsme se tomu. Dneska už se nesměju.
Dneska to bolí. Protože to byla pravda.
A Romanina inteligence byla dar i trest.
Málokterý muž jí stačil. Málokterý jí rozuměl. A když už konečně potkala někoho, kdo by mohl… byl to právě ten, koho jsem jí představila já.
Pamatuju si, že jsem ho tehdy poprosila:
„Prosím tě, nikdy jí nesmíš ublížit.“
A on přesto ublížil. Měl jinou. Možná víc. A ještě horší bylo, že dokázal obrátit Romanu proti mně. Od té doby se naše cesty rozešly.
Ještě něco o ní — o Harry, o jejích rukou a jejích svetrech
Romana neuměla uplést svetr, který by měl rukávy tak akorát.
Každý se tak pyšnil krátkými rukávy.
A protože denně dojížděla z Hradce do Pardubic a zpátky, měla na pletení spoustu času.
Každý, koho opravdu měla ráda, od ní jeden takový dostal.
Já ho mám dodnes v paměti — nejen ten svetr, ale ty ruce, které ho pletly.
Ruce, které se snažily dát světu víc, než samy dostaly.
Romana učila češtinu na gymnáziu v Přelouči.
Byla prý oblíbená, náročná, spravedlivá. Její studenti maturitu zvládli i díky ní.
A já vím, že ona se z těch mladých duší upřímně radovala.
Umřela před několika lety.
Její rodina mi to neřekla.
Dozvěděla jsem se to náhodou.
A možná proto mě to dnes tak pálí — že jsem nestihla říct poslední větu, poslední „promiň“, poslední „děkuju“.
A tady začíná ten druhý příběh.
Ten těžký. Ten, který nemá jednoduchou odpověď:
Říkat člověku pravdu, když vím, že je podváděný?
Nebo radši mlčet?
Kdy říkáme pravdu proto, že chceme chránit druhého…
A kdy proto, že chceme chránit sami sebe?
Co je větší selhání:
– lhát do očí příteli, nebo
– nechat ho žít ve lži?
A když mlčíme — chráníme jeho,
nebo jen sami sebe před tím, aby nás přestal mít rád?
Nevím.
A možná to ani vědět nejde.
Ale jedno vím jistě:
Malé děti nekončí vztahy.
Končí je okolnosti, tlak, strach a dospělí, kteří nevěděli, jak být spolu.
A podobně je to i s přátelstvími dospělých.
Někdy duše, které milujeme, odejdou dřív, než jim stihneme říct pravdu.
Někdy odejdou proto, že jsme pravdu řekli.
A někdy proto, že jsme ji neřekli.
Možná je správně říkat naši pravdu jemně, ale říkat ji.
Možná je správně mlčet, když to druhý neunese.
A možná to správné neexistuje.
Romano… Harry… kdybys tu byla, řekla bych ti dnes jen jediné:
Promiň.
A děkuju.
A chybíš.
A vám, kdo to čtete…
Stáli jste někdy před stejnou volbou?
Říct pravdu, nebo mlčet?
Ublížit tím, že promluvíte, nebo ublížit tím, že budete mlčet?
Napište mi, jak to máte vy.
Možná tím pomůžete někomu, kdo právě teď stojí na stejné křižovatce.
