Článek
1. Čekáme na změnu od učitelů. Od rodičů. Od systému. Ale co děti?
Společnost poslední roky zcela správně mluví o tom, že děti si zaslouží bezpečí, podporu, laskavost a pochopení.
Ano, zaslouží.
Jenže mezitím se stalo něco zvláštního:
👉 Respekt se stal výhradně dětským právem, ne vztahem mezi dvěma lidmi.
👉 Dospělému prostoru ubylo. Dítěti přibylo.
Učitelé mají být trpěliví, chápající, neumdlévající stroje na emoční regulaci.
Rodiče mají být 24/7 dostupní, klidní, nekonfliktní a stále naladění na dětský svět.
A děti?
Často se nenaučí ani základní společenské dovednosti, protože jim je nikdo nenastavil jako povinnost.
2. Z respektu se stal jednosměrný provoz
Respektující výchova měla krásný záměr: dítě je člověk, ne objekt.
Jenže v praxi to často vypadá jinak:
• dítě může vstupovat dospělým do řeči,
• vysmívat se jim,
• odmítat pravidla,
• porušovat dohody,
• a dospělý má „zůstat v klidu“, protože přece pracujeme s emocemi.
A tak vznikl jednosměrný provoz:
Dítě → smí vše
Dospělý → musí vše
To není respektující výchova.
To je bezhřbetová výchova, která není spravedlivá ani k dětem, ani k dospělým.
3. A kde je v tom všem dospělý člověk?
Tohle je otázka, kterou dnes skoro nikdo nepokládá:
Kdo chrání dospělého?
Kde je prostor pro:
• jeho emoce,
• jeho hranice,
• jeho únavu,
• jeho strach,
• jeho limity,
• jeho důstojnost?
Dospělý zmizel.
Z diskuse, z pedagogiky, ze společnosti.
Stal se jakýmsi „servisním personálem“, který má být vždy připravený, usměvavý, klidný, tolerantní – i ve chvílích, kdy křičí celé jeho tělo, že to nejde.
A ještě něco musím říct úplně otevřeně:
Tímto textem se rozhodně automaticky nezastávám učitelů.
Ani rodičů. Ani dospělých obecně.
Dobře vím, že někteří učitelé si respekt opravdu nezaslouží.
Stejně jako někteří rodiče.
A někteří dospělí lidé vůbec.
Tohle není manifest „za učitele proti dětem“.
Naopak — většinu života jsem se spíš zastávala dětí proti učitelům.
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, učila výtvarnou výchovu a děti se mi svěřovaly s tím, co se jim ve škole nebo doma děje.
A já moc dobře vím, že mnoho jejich trápení nezavinily ony, ale dospělí.
Tenhle článek není o tom, že by děti měly držet krok a mlčet.
Je o tom, že respekt nemůže být jednosměrný — ani směrem k dětem, ani směrem k dospělým.
Rovnováha je to, co chybí.
4. Nepotřebujeme výchovu bez pravidel. Potřebujeme výchovu oboustrannou.
Díky dětem se učíme lásce, trpělivosti, vnímavosti.
To je nádherné.
Ale stejně tak je důležité učit děti toto:
• že dospělý není ventil na emoce,
• že „mít hranici“ není agrese,
• že slušnost není přežitek,
• že úcta není jednosměrná – ale vzájemná.
Dítě, které se naučí respektovat dospělého, se později naučí respektovat partnera, kolegy, nadřízené, své děti, sebe.
Respekt je univerzální jazyk.
A učí se od začátku – ne až v dospělosti, kdy už je pozdě.
5. Možná je čas přestat čekat na změnu od učitelů a rodičů. A začít ji učit děti.
Škola ani rodina nemůže být nárazníkem pro všechno dětské chování.
Možná jsme zapomněli na jednoduchou věc:
👉 Dítě se neučí tím, co mu dovolíme. Ale tím, co mu nastavíme.
A „nastavit“ není trest.
Je to láska.
Je to hranice, která dítě chrání před světem – i před sebou samým.
6. Závěr: Respekt je dialog. Ne monolog.
Nechceme přísnost.
Nechceme autoritářství.
Nechceme křik.
Chceme rovnováhu.
A ta vzniká tehdy, když oba – dítě i dospělý – vědí, že jsou lidé se stejnou hodnotou.
Ne stejnou mocí, ale stejnou hodnotou.
Možná je čas vrátit do výchovy něco, co se vytratilo:
✨ vzájemnost, úctu, hranici, laskavost, slušnost.
Protože jen tam, kde je respekt oboustranný, může vyrůst zdravé dítě.
A nezhroutit se zdravý dospělý.
