Článek
Před několika lety jsem se na kurzu tvůrčího psaní u Reného Nekudy seznámila s mladým mužem, který pracoval u policie. Věnoval se dětem se závislostmi a problémovým chováním.
Při jednom rozhovoru jsme se dostali k mobilním telefonům.
Řekl tehdy přibližně toto: Mobil už pro dítě není pouhá věc, kterou mu dospělý podle nálady podá nebo odebere. Je v něm část jeho života. Přátelé, vztahy, fotografie, vzpomínky, tajemství, komunikace s rodiči i způsob, jakým se orientuje ve světě.
Ta věta mi zůstala v hlavě.
Dnes bych ji formulovala ještě přesněji: mobil není součástí tělesné integrity dítěte. Stal se však součástí jeho identity, soukromí a sociálního prostoru.
To samozřejmě neznamená, že dítě musí mít telefon stále v ruce.
Mobily mohou vyrušovat. Mohou usnadňovat kyberšikanu, tajné natáčení, podvádění i bezmyšlenkovité projíždění sociálních sítí. Učitel má právo vyžadovat během výuky pozornost a škola má povinnost vytvořit prostředí, ve kterém se dá pracovat.
Jenže mezi jasným pravidlem při hodině a celostátním zákazem během celého školního dne je rozdíl.
Co už dnes školy mohou
Podle údajů Ministerstva školství má pravidla pro používání mobilů zakotvena ve školním řádu už 93 procent škol. Ve výuce většinou platí zákaz s výjimkou situací, kdy zařízení povolí učitel. Školy tedy nejsou bezmocné a regulaci už dávno provádějí.
Proč je tedy nutný jeden plošný příkaz pro všechny?
Jinak může pracovat malá vesnická škola a jinak městská škola s několika stovkami žáků. Jinou míru samostatnosti zvládne sedmileté dítě a jinou čtrnáctiletý člověk, který jezdí sám přes celé město.
Pravidla mají existovat.
Ale dobré pravidlo reaguje na konkrétní prostředí, věk dětí a skutečné problémy. Plošný zákaz je pohodlný právě tím, že už nemusí rozlišovat nic.
Výzkumy nedávají tak jednoduchou odpověď
Není ani pravda, že by odborná data jednoznačně říkala: zakažme mobily a děti budou psychicky zdravější a ve škole úspěšnější.
Rozsáhlá britská studie publikovaná v roce 2025 nenašla souvislost mezi přísnější školní politikou vůči telefonům a lepším duševním zdravím, nižší úzkostí, depresivitou nebo lepšími studijními výsledky. Neříká, že nadměrné používání telefonu neškodí. Říká něco jiného: samotný školní zákaz problém automaticky nevyřeší.
OECD označuje důkazy o vlivu školních zákazů na prospěch a duševní pohodu za nejednoznačné. Upozorňuje také, že i ve školách se zákazem značná část žáků telefon dál používá a že zákaz ve škole téměř nemění celkový čas trávený na sociálních sítích.
Ani UNESCO nepodporuje bezvýhradně plošný zákaz za všech okolností. Podporuje omezení tam, kde telefon prokazatelně brání učení, ale zdůrazňuje, že technologie má být používána s jasným vzdělávacím účelem.
Takže nejde o jednoduchý boj mezi rozumnými dospělými a dětmi hypnotizovanými obrazovkou.
Jde o složitou otázku, na kterou se snažíme odpovědět tím nejjednodušším nástrojem:
Zákazem.
Dítě se musí naučit rozhodovat
Škola nemá děti pouze izolovat od věcí, které je jednou budou pokoušet.
Má je učit, jak s nimi zacházet.
Dítě, které smí telefon vytáhnout jen tehdy, když to dovolí autorita, se nemusí naučit sebeovládání. Naučí se možná jen telefon lépe schovávat.
Mnohem těžší je vysvětlovat, proč během hodiny obrazovka překáží. Stanovit důsledky za tajné natáčení. Učit děti rozeznávat manipulaci sociálních sítí. Mluvit s nimi o soukromí, závislosti, algoritmech a o tom, proč lidská pozornost není bezedná.
To vyžaduje čas, schopné pedagogy a spolupráci rodičů.
Zákaz vyžaduje především poslušnost.
A právě tady začíná moje pochybnost.
Demokracie začíná už na chodbě domu
Čtrnáct let žiji v domě s dvanácti bytovými jednotkami. Většina sousedů se zná celý život. Já jsem přišla zvenčí.
Nedávno jsem nechala u zadního vchodu připravený označený balíček pro přepravní službu. Nikomu nepřekážel. Během několika minut ho však někdo odnesl dovnitř, takže ho kurýr nemohl převzít.
Nešlo jen o balíček, těch věcí se za ty roky nakupilo. Předseda samosprávy, který velkou část léta tráví mimo dům, mi později napsal:
To, že nejsem každodenně přítomen v našem domě, neznamená, že nevím, co se v domě a jeho okolí děje.
Možná to měl být jen projev zodpovědnosti.
Na mě to však působilo jako sdělení, že někdo má potřebu vědět, kontrolovat a rozhodovat i tam, kde by stačila obyčejná komunikace.
Nechci sousedský balíček stavět na stejnou úroveň jako školský zákon.
Poznávám v tom ale podobný mechanismus.
Místo otázky přichází dohled.
Místo dohody příkaz.
Místo individuální odpovědnosti plošné pravidlo.
A místo předpokladu, že lidé mohou jednat rozumně, nastupuje přesvědčení, že je někdo musí neustále hlídat.
Demokracie se neztrácí jediným velkým rozhodnutím.
Vytrácí se postupně, když si zvykneme, že nejrychlejší odpovědí na každý problém je omezení druhého člověka.
Zákaz není výchova
Neobhajuji mobily během vyučování.
Telefon může zůstat vypnutý v batohu nebo ve skříňce. Učitel musí mít možnost zasáhnout, když dítě natáčí spolužáky, podvádí nebo vyrušuje. Za zneužití musí následovat srozumitelný důsledek.
Ale pravidla by měla vznikat ve škole, která své děti zná. Měla by odpovídat jejich věku a měla by se na nich podílet i žákovská samospráva a rodiče.
Jedna škola může vytvořit přestávku bez obrazovek a nabídnout dětem pohyb nebo společný program.
Jiná může umožnit krátké použití v určeném prostoru.
Další může kvůli opakovaným problémům zavést přísnější režim.
To není chaos.
To je odpovědnost.
Pokrok nezastavíme zákazem. Pouze ho na několik hodin vytlačíme za dveře školy. Dítě se po vyučování vrátí ke stejnému telefonu, stejným sítím a stejným nástrahám — jen bez toho, aby se s nimi naučilo zacházet.
Možná budeme mít klidnější chodby.
Ale klid není totéž co výchova.
A poslušnost není totéž co odpovědnost.
