Článek
Žádný názor nevzniká z prázdna
Je Štědrý den. Den, kdy by se měl svět alespoň na chvíli ztišit. Kdy se méně mluví a víc naslouchá. Den, kdy by možná stálo za to odložit ostrá slova, rychlé soudy a potřebu mít poslední slovo.
A přesto i dnes, právě dnes, čtu texty plné tvrdých hodnocení, posměchu a definitivních soudů nad druhými lidmi. Nad jejich prací. Nad jejich úspěchem. Nad tím, co „by se mělo“ a „nemělo“ líbit.
A tak mi to nedá a chci si připomenout jednu základní věc:
Žádný názor nevzniká z prázdna.
Každý člověk píše, mluví a hodnotí z nějakého místa.
Nikdy ne z nulové pozice. Nikdy z čistého, nepopsaného listu.
Každý názor je výslednicí:
- výchovy
- osobních zkušeností
- vzdělání i jeho absence
- bolesti, zklamání, odmítnutí
- závisti, frustrace, únavy
- nedostatku peněz, lásky nebo uznání
- ale také radosti, lehkosti, spokojenosti a klidu
To všechno se do slov otiskuje. Vědomě i nevědomě.
Proto není možné mluvit o „objektivní kritice“, pokud zapomínáme na člověka, který ji vyslovuje.
Kritika, nebo jen uvolnění přetlaku?
Konstruktivní kritika má několik poznávacích znaků:
- má tvář
- má jméno
- nese odpovědnost
- snaží se pojmenovat, ne ponížit
Oproti tomu anonymní výkřiky často neslouží ke zlepšení světa, ale ke zlepšení momentálního pocitu autora. Jsou ventilací. Uvolněním přetlaku. Pokusem srovnat si vlastní nespokojenost tím, že zmenším někoho jiného.
To samo o sobě ještě neznamená zlo. Znamená to ale, že nejde o literaturu, umění ani dialog. Jde o psychologii. O osobní rozpoložení.
Literatura není univerzální a nikdy nebyla
Někteří lidé čtou filozofii.
Jiní sáhnou po lehké próze.
Někdo to střídá podle nálady, období, životní situace.
Jsou chvíle, kdy chceme přemýšlet.
A chvíle, kdy se chceme nadechnout.
To, že jedna kniha osloví milion čtenářů a jinou čte jen hrstka lidí, nevypovídá o hodnotě člověka ani o jeho právu psát. Vypovídá to pouze o tom, že lidé jsou různí. A že jejich potřeby jsou různé.
A to je v pořádku.
O komerčním úspěchu a závisti, o které se nemluví
Komerční úspěch sám o sobě není ani důkazem kvality, ani důkazem nekvality. Je to informace. Nic víc. Nic míň.
Problém nastává ve chvíli, kdy:
- zaměníme vlastní nechuť za obecnou pravdu
- osobní vkus vydáváme za měřítko světa
- a frustraci maskujeme intelektuální nadřazeností
To už není kritika. To je útok.
Vánoční poznámka na závěr
Je zima. Medvědi v zimě spí. Možná by nebylo od věci si to připomenout i v lidském světě. Občas si lehnout. Mlčet. Nehodnotit. Nedělit svět na lepší a horší podle momentální nálady.
Přeji klid nejen autorům, kteří jsou vidět, ale i těm, kteří stojí stranou a cítí potřebu křičet. Přeji jim odpočinek. A trochu laskavosti k sobě samým.
Protože slova, která vypouštíme do světa, o nás říkají víc než o těch, o nichž mluvíme.
A to platí dnes. I zítra. I po Vánocích.
