Článek
Představte si, že celý život vyrůstáte s vědomím, že vás biologická matka dala k adopci. Máte nové rodiče, nový domov, jiné příjmení a často i jiný jazyk. A potom, po třiceti letech, zjistíte, že vás vaše matka nikdy neopustila. Že vás hledala. A že člověk uvedený v dokumentech jako vaše biologická matka byl ve skutečnosti někdo úplně jiný. Přesně něco takového se stalo některým dětem adoptovaným z Guatemaly do Evropy v 70., 80. a 90. letech.
Dnes už víme, že vedle legitimních adopcí existoval systém, ve kterém se objevovalo padělání dokumentů, uplácení, nátlak na chudé matky, záměny identity a v nejhorších případech i skutečné únosy dětí. Některé z těchto dětí skončily v Belgii. A na celé věci je možná nejděsivější jeden detail: adoptivní rodiče často vůbec netušili, co se na druhé straně oceánu stalo.
Když se adoptovaná dcera vydala hledat svou matku
Příběh Belgičanky Dolores Preat působí skoro jako scénář filmu. Jenže se skutečně stal. Dolores se narodila v Guatemale a v roce 1984, když jí bylo pět let, byla adoptována belgickou rodinou. Stejně jako mnoho dalších adoptovaných dětí měla dokumenty, ve kterých byla uvedena její biologická matka. Roky neměla důvod pochybovat, že informace v nich jsou pravdivé. Až jako dospělá se rozhodla svou původní rodinu najít.
Vyrazila proto do Guatemaly a začala pátrat podle jména ženy uvedené v adopčním spise. Jenže velmi rychle narazila na něco, co nedávalo smysl. Příbuzní údajné biologické matky tvrdili, že tato žena žádnou dceru k adopci nedala. V místě ale žila jiná rodina. Rodina, které v roce 1984 zmizela pětiletá holčička. Když Dolores tuto rodinu potkala, přišlo první podezření. Podoba s jednou z žen byla nápadná. Následovaly testy DNA.
Výsledek změnil celý její dosavadní život. Rodina, před kterou stála, byla její skutečná biologická rodina. Žena uvedená v adopčních dokumentech jako matka jí matkou nebyla. Podle pozdějšího vyšetřování měla dítě unést a poté se vydávat za jeho biologickou matku, aby mohla podepsat dokumenty potřebné k adopci. Jinými slovy: papírově mohla adopce na konci celého procesu vypadat téměř normálně. Problém byl v tom, že její úplný začátek byl založen na zločinu. Biologická rodina Dolores svou dceru dobrovolně neopustila. Byla jim vzata.
„Jaladoras“: ženy, které sháněly děti
V guatemalském adopčním systému se v určité době objevila zvláštní postava označovaná slovem jaladora. Doslovný překlad není úplně jednoduchý. V praxi šlo o prostředníka, často ženu, která vyhledávala děti nebo těhotné ženy pro právníky a další osoby zapojené do adopčního byznysu. A právě slovo „byznys“ je zde důležité. Mezinárodní adopce se v Guatemale postupně staly velmi výnosným odvětvím.
Zahraniční páry byly ochotné zaplatit vysoké částky za právní služby, zprostředkování, administrativu, cestování a péči o dítě. Část těchto peněz samozřejmě mohla představovat legitimní náklady. Jenže ve chvíli, kdy vznikne finanční motivace „dodat“ co nejvíce dětí, se celý systém dostává do nebezpečné situace. Dítě přestává být člověkem, pro kterého se hledá nejlepší řešení. Začne se hledat dítě pro zákazníka.
Některé jaladoras proto oslovovaly chudé ženy přímo během těhotenství. Objevovaly se na tržištích, v nemocnicích nebo v chudých čtvrtích. Ptaly se matek, zda budou schopné dítě uživit. Ukazovaly jim fotografie dětí žijících v bohatších rodinách v zahraničí a přesvědčovaly je, že dítě bude mít v Evropě nebo Spojených státech lepší život. Některé matky souhlasily. Jiné byly podle dochovaných svědectví pod tlakem. Dalším byly předkládány dokumenty, kterým nerozuměly. U žen, které neuměly číst a psát, se v dokumentech objevoval pouze otisk prstu. Existují také zdokumentované případy, kdy matka vůbec netušila, že podepisuje souhlas s definitivní adopcí. A pak existovaly případy ještě horší. Dítě jednoduše zmizelo.
Guatemala osmdesátých let nebyla normální země v normální době
Abychom vůbec pochopili, jak mohl podobný systém vzniknout, musíme se vrátit do Guatemaly 80. let. Země se nacházela uprostřed mimořádně brutálního vnitřního ozbrojeného konfliktu, který trval od roku 1960 do roku 1996. Nejhorší období přišlo na začátku 80. let. Armáda vedla rozsáhlé operace především v oblastech obývaných původním mayským obyvatelstvem. Celé vesnice byly ničeny, lidé mizeli, civilisté byli vražděni a desetitisíce dalších uprchly do hor nebo za hranice.
Komise pro historické objasnění, která vznikla po skončení konfliktu, později popsala stovky masakrů a systematické porušování lidských práv. Celkový počet mrtvých a zmizelých během konfliktu se odhaduje přibližně na 200 tisíc. V tomto chaosu mizely také děti. Některé přišly o rodiče během vojenských operací. Některé byly od svých rodin odděleny. Některé skončily u vojáků, v institucích nebo v náhradních rodinách. A část z nich byla následně adoptována.
Meziamerický soud pro lidská práva později konstatoval, že během konfliktu existoval vzorec oddělování dětí od jejich rodin po masakrech a jejich nezákonného zadržování. V některých případech dětem změnili jméno a identitu. Padělané rodné listy nebo nově vytvořené záznamy pak mohly umožnit adopci dítěte v Guatemale i v zahraničí. To už není pouze otázka toho, zda byla nějaká adopční procedura provedena správně. Jde o dítě, kterému byla odebrána vlastní identita.
Válka skončila. Obchod s dětmi ale nezmizel
Je důležité dodat, že problém guatemalských adopcí nelze omezit pouze na děti zmizelé během občanské války. Po podepsání míru v roce 1996 se situace změnila, ale zahraniční adopce z Guatemaly pokračovaly a jejich počet dokonce výrazně rostl. Guatemala se postupně stala jednou z největších zemí původu dětí adoptovaných do zahraničí.
Velká část adopcí probíhala prostřednictvím soukromých právníků a dalších prostředníků. Právě velmi privatizovaný systém s nedostatečným dohledem vytvářel prostor pro korupci. Nemuselo už jít o dítě odvedené vojáky z vypálené vesnice. Mohlo jít například o chudou matku, kterou prostředník přesvědčil, že nemá jinou možnost. O ženu, která podepsala dokument, jehož obsahu nerozuměla. O falešný rodný list. O dítě prohlášené za opuštěné, přestože jeho rodina existovala. V některých případech rodiče tvrdili, že jim bylo řečeno, že jejich dítě zemřelo. Ve skutečnosti žilo. A vyrůstalo tisíce kilometrů daleko.
Dítě odvezené do nemocnice, které údajně zemřelo
Podobný příběh vyprávěla také Coline Fanon, narozená v Guatemale jako Mariela Sindy Rodriguez. Její biologická matka ji podle zveřejněných svědectví odvezla jako miminko do nemocnice, protože měla vysokou horečku. Později se dozvěděla, že dítě zemřelo. Jenže nezemřelo. Mariela se nakonec dostala do adopčního systému a vyrůstala v Belgii jako Coline. Až po mnoha letech začala hledat svůj původ a postupně odkrývala skutečnost, která byla naprosto jiná než příběh, který existoval v dokumentech.
Takových případů se samozřejmě nelze automaticky dopočítat na tisíce jen proto, že známe několik děsivých příběhů. Ne každá adopce z Guatemaly byla výsledkem únosu. Ne každá biologická matka byla přinucena. A nemůžeme tvrdit, že každá evropská rodina, která v té době adoptovala dítě, měla podezření, že se děje něco nezákonného. Právě naopak. Jednou z tragických rovin celé kauzy je fakt, že na konci řetězce často stála rodina, která skutečně věřila, že dává domov dítěti bez rodičů.
Belgická stopa
V Belgii se pozornost soustředila především na organizaci Hacer Puente, která zprostředkovávala adopce guatemalských dětí belgickým rodinám. Mezi lety 1985 a 1992 podle belgických médií zprostředkovala přibližně 150 adopcí. Po svědectvích adoptovaných lidí začala celou věc vyšetřovat belgická justice. Případ se postupně dostal až k federální prokuratuře a policii specializované na obchodování s lidmi.
V roce 2025 belgický soud rozhodl, že někdejší představitelka Hacer Puente má stanout před soudem v souvislosti s podezřeními na únosy dětí, padělání dokumentů a další trestnou činnost. Obžalovaná vinu odmítá a o vině či nevině rozhoduje soud. Podstatné je něco jiného. Desítky let po uskutečnění adopcí už nejde jen o tvrzení několika lidí, kteří pochybují o svých dokumentech.
Guatemalskými adopcemi se zabývaly soudy, vyšetřovatelé, historici, organizace na ochranu lidských práv i úřady v zemích, kam děti směřovaly. V samotné Belgii vzniklo širší vyšetřování historických zahraničních adopcí. Vlámská vláda nechala prověřit možné nesrovnalosti a vznikl nezávislý panel expertů. Postupně se ukázalo, že otázka nezní pouze: „Dodržel stát tehdejší předpisy?“ Mnohem nepříjemnější otázka zní: Ověřil vůbec někdo, odkud dítě skutečně pochází?
Papír může být v pořádku. Příběh za ním nemusí být
To je možná největší poučení celého příběhu. Máme tendenci věřit dokumentům. Rodný list. Souhlas matky. Razítko právníka. Rozhodnutí úřadu. Jenže dokument dokazuje pouze to, že někdo něco napsal na papír. Pokud někdo vytvoří falešnou identitu, pokud jiná žena vystupuje jako biologická matka, pokud je dítě označeno za sirotka, přestože jeho rodiče žijí, může následná administrativa vytvořit zdání naprosto legálního procesu.
Proto také někteří adoptivní rodiče neměli šanci skutečnost odhalit. Přiletěli do cizí země, zaplatili zprostředkovatelům, dostali dokumenty potvrzené úřady a odvezli si dítě, o kterém jim bylo řečeno, že potřebuje rodinu. Z jejich pohledu mohlo jít o dobrý skutek. Na druhé straně světa přitom mohla existovat matka, která své dítě stále hledala. Obě věci mohou být pravdivé současně. Milující adoptivní rodina a zločin, který adopci předcházel, se vzájemně nevylučují.
Po desítkách let nastupuje DNA
Velká část těchto příběhů vychází najevo až dnes z prostého důvodu. Děti z 70. a 80. let jsou nyní dospělí lidé. Mají vlastní děti a začínají se ptát, odkud pocházejí. Jiní chtějí znát zdravotní historii rodiny. Další jen chtějí jednou v životě vidět člověka, po kterém zdědili oči nebo tvar obličeje. A pak přichází DNA.
Test, který dnes stojí relativně málo peněz, může během několika týdnů zničit příběh, který čtyřicet let vypadal jako pravda. Ukáže se, že žena uvedená v adopčním spise není matka. Že údajný sourozenec není příbuzný. Nebo naopak že člověk žijící v Guatemale, který desítky let hledal ztracené dítě, je skutečně jeho otec nebo matka.
Guatemalský Národní adopční úřad dnes dokonce provozuje program pro vyhledávání původu adoptovaných lidí. Stát tak vlastně řeší následky systému, který po desetiletí umožňoval, aby se původ některých dětí ztratil nebo byl úmyslně změněn.
Guatemala nebyla jediná
Bylo by pohodlné považovat celý příběh za zvláštnost jedné chudší středoamerické země. Jenže podobné případy byly odhaleny i jinde. Na Srí Lance byly popsány takzvané „baby farms“, padělání údajů o původu dítěte a dokonce případy žen placených za to, aby před soudem předstíraly, že jsou biologickými matkami. Švýcarská vláda později uznala, že úřady měly informace o vážných nesrovnalostech, ale reagovaly nedostatečně.
V Jižní Koreji, odkud byly během několika desetiletí poslány do zahraničí desetitisíce dětí, dospěla tamní Komise pro pravdu a usmíření v roce 2025 k závěru, že při zahraničních adopcích docházelo k porušování lidských práv. Mezi popsanými problémy bylo označování dětí za sirotky bez odpovídajícího ověření, falšování dokumentů a nedostatečně ověřovaný souhlas rodičů. V Chile se vyšetřují historické případy z doby Pinochetovy diktatury, kdy některé děti odcházely do zahraničních adopcí za velmi problematických okolností. A otázky kolem historických adopcí řeší také Nizozemsko, Švédsko, Dánsko, Francie, Belgie nebo Švýcarsko.
Jednotlivé příběhy jsou různé. Společný motiv ale bývá překvapivě podobný: bohatší rodina v jedné části světa zoufale touží po dítěti, zatímco na druhé straně stojí chudá nebo zranitelná rodina, slabý stát a prostředníci, kteří na přesunu dítěte vydělávají.
Největší varovný signál? Když se z adopce stane trh
Samotná zahraniční adopce samozřejmě není obchodování s dětmi. Existují situace, kdy dítě skutečně nemůže vyrůstat ve své biologické ani širší rodině a adopce mu může dát stabilní a bezpečný domov. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy se mezi dítě a budoucí rodiče postaví peníze.
Haagská úmluva o mezinárodních adopcích proto výslovně říká, že z adopce nesmí nikdo získávat nepřiměřený finanční prospěch. Hradit lze legitimní náklady a přiměřené profesionální služby. To je něco jiného než platit prostředníkovi za to, že „sežene dítě“. Právě zde by měl být člověk mimořádně opatrný.
Pokud někdo nabízí rychlou adopci za vysokou částku, slibuje konkrétní malé dítě, požaduje nestandardní platby v hotovosti, nabízí obejití oficiálního procesu nebo tvrdí, že „papíry nějak zařídí“, není to služba. Je to varování. Stejně podezřelý je systém, který dokáže dodat zdravé kojence zahraničním zájemcům rychleji, než dokáže zjistit, zda dítě nemá prarodiče, tety, strýce nebo rodiče, kteří se o něj mohou postarat.
Adopce by totiž nikdy neměla znamenat hledání dítěte pro dospělého. Smyslem má být hledání bezpečné rodiny pro dítě, které ji skutečně potřebuje. Ten rozdíl zní jako slovíčkaření. Ve skutečnosti mezi těmito dvěma větami může ležet celý život člověka. A někdy i čtyřicet let hledání odpovědi na jedinou otázku: Proč mě moje máma opustila? Když přitom pravdivá odpověď může být úplně jiná. Neopustila.
Zdroje:
Inter-American Court of Human Rights – případ Las Dos Erres v. Guatemala. Rozsudek popisuje vzorec oddělování dětí od rodin během ozbrojeného konfliktu, jejich nezákonné zadržování, změny identity a adopce umožněné mimo jiné padělanými dokumenty.
https://www.corteidh.or.cr/docs/casos/articulos/seriec_211_ing.pdf
Secretaría de la Paz / Dirección de los Archivos de la Paz: „Las Adopciones y los Derechos Humanos de la Niñez Guatemalteca 1977–1989“. Guatemalská historická studie zaměřená přímo na adopce a zmizení dětí během ozbrojeného konfliktu.
https://memoriavirtualguatemala.org/producto/las-adopciones-y-los-derechos-humanos-de-la-ninez-guatemalteca-1977-1989/
Rachel Nolan: „Guatemala’s baby brokers: how thousands of children were stolen for adoption“, The Guardian, 2024. Rozsáhlá investigativní práce založená na archivech, soudních případech a dlouholetých rozhovorech; podrobně rekonstruuje také případ Dolores Preat.
https://www.theguardian.com/news/2024/jan/04/guatemalas-baby-brokers-how-tens-of-thousands-of-children-were-stolen-for-adoption
Rachel Nolan: Until I Find You: Disappeared Children and Coercive Adoptions in Guatemala, Harvard University Press, 2024. Knižní výzkum historie guatemalského adopčního systému.
https://books.google.com/books/about/Until_I_Find_You.html?hl=en&id=W_XaEAAAQBAJ&output=html_text
The Brussels Times / Belga – vyšetřování Hacer Puente a adopcí guatemalských dětí do Belgie. Informace o přibližně 150 adopcích organizovaných v letech 1985–1992 a trestním řízení v Belgii.
https://www.brusselstimes.com/belgium/1817466/ex-head-of-belgian-charity-faces-trial-over-child-abductions-in-guatemala
Vlámská vláda a agentura Opgroeien – vyšetřování nesrovnalostí při mezinárodních adopcích a závěrečná zpráva nezávislého expertního panelu.
https://www.vlaanderen.be/vlaamse-regering/beslissingen-van-de-vlaamse-regering/onderzoek-onregelmatigheden-interlandelijke-adoptie
Guatemalský Consejo Nacional de Adopciones – program Búsqueda de Orígenes. Současný oficiální program umožňující adoptovaným lidem hledat svůj biologický původ.
https://www.cna.gob.gt/BOes.php?lang=en
Haagská úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, zejména článek 32. Zakazuje nepřiměřený finanční nebo jiný prospěch z mezinárodní adopce a připouští pouze legitimní náklady a přiměřené profesionální odměny.
https://adoption.state.gov/content/travel/en/Intercountry-Adoption/adopt_ref/hague-convention-text.html
Truth and Reconciliation Commission of the Republic of Korea – Human Rights Violations in Intercountry Adoption, 2025. Oficiální jihokorejské šetření historických zahraničních adopcí.
https://jinsil.go.kr/en/nac/selectNoticeDetail.do?bbsId=BBSMSTR_000000000723&nttId=326600
Swiss Federal Council / Federal Office of Justice – Illegal adoptions from Sri Lanka. Oficiální švýcarské šetření odhalilo padělání dokumentů, komerční prostředníky, „baby farms“ a další vážné nesrovnalosti u adopcí ze Srí Lanky v letech 1973–1997.
https://www.bj.admin.ch/en/irregular-adoptions
