Článek
Mecháček.
Ilustrace 1.
1. Strom, který nebyl hezký.
Byl tady zaměstnaný teprve pár týdnů. V městském parku na okraji čtvrti. Našel si tuhle práci, když byl kvůli psychické nestabilitě propuštěný z armády.
Nic zvláštního. Staré lavičky, popraskané cesty, pár stromů, které už pamatovaly víc než kdokoliv z těch, kdo kolem nich chodili.
Každé ráno začínal u jednoho konkrétního stromu.
Nebyl ničím výjimečný. Křivý kmen. Hrubá kůra. Jedna silná větev sahala nízko nad zem, jako by chtěla někoho zastavit.
Ilustrace 2.
Lidé si ho nevšímali. Ale on ano.
Všichni si o něm mysleli, že není hezký. O něm si to také všichni mysleli.
Odstraňoval kolem něj plevel. Sbíral odpadky, které se zachytily mezi kořeny. Jednou dokonce přinesl vodu, když bylo sucho.
Nevěděl proč. Jen cítil, že ten strom tam patří. Že tu má zůstat.
Jedno odpoledne přišli tři mladíci.
Smáli se. Pak jeden z nich vytáhl nůž a začal rýt do kůry!
Ne hluboko. Jen povrchově. Jméno. Symbol.
Zahradník je pozoroval z druhé strany cesty.
Čekal, že přestanou. Nepřestali.
Kousek kůry se odlomil.
Ten zvuk byl malý. Tichý.
Ale pro něj byl nesnesitelný.
Přistoupil blíž.
„Neměli byste to dělat,“ řekl klidně.
Smáli se ještě víc.
Jeden z nich ho odstrčil. Ne silně. Jen dost, aby ukázal, že nemá žádnou autoritu.
To bylo poprvé, co se ho někdo dotkl.
Kdysi byl v armádě. Propustili ho pro psychické potíže. Ale z výcviku nezapomněl nic!
Nevzpomínal si přesně, co se stalo potom.
Jen fragmenty. Ticho. Potom hlasitý dech.
Zvuk kovu o dřevo.
Pak o něco jiného!
On měl ale taky nůž, speciální, zahradnický.
Když to skončilo, park byl znovu tichý.
Dva z nich utekli. Třetí zůstal.
Zahradník ho opatrně přesunul. Opřel ho o strom.
Narovnal jeho ramena.
Ruce položil podél těla.
Ilustrace 3.
Ustoupil o krok.
Teď to bylo správně.
Jeho strom byl v bezpečí.
2. Maska.
Město spalo, ale on ne.
Toho večera dlouho seděl v malé dílně za skleníkem.
Na stole ležely zahradnické nůžky, pilka a staré kožené rukavice.
Vždy byl šikovný na ruční práce. Ani sám netušil proč, ale dal se do výroby masky. Po chvilce rozvažování použil jako materiál pěnu Cool Foam. Ze zahrady si přinesl mech s kousky suché kůry a ještě zatepla je opatrně vtlačil do hmoty. Usmál se. S výsledkem byl spokojen.
Vytáhl ze zásuvky novou japonskou skládací pilku Silky, kterou si před časem pořídil. Její bezpečnostní, zaoblený konec mu tentokrát překážel. Nůžkami na plech ho odstřihl, pilku složil a strčil do kapsy.
Pohodlně se tam vešla.
Potřeboval vše vstřebat. Zapnul si televizi.
Nové zprávy v televizi mluvily o tragické potyčce v městském parku, o gangu, který se rozpadl. Policie tápala. Neměli stopy, neměli motiv. Jen jednoho mrtvého mladíka a dva vyděšené svědky, kteří tvrdili, že na ně zaútočil nějaký stín.
Zahradník seděl na okraji postele. V ruce svíral svou masku. Když si ji teď přiložil k obličeji, svět ztemněl a zúžil se na jedinou věc.
Na povinnost!
Druhý den ráno znovu přijela vyšetřovací skupina.
Park uzavřela červenobílá páska. Detektivové fotografovali místo činu a kriminalisté pečlivě prohlíželi každý centimetr trávy.
„Žádné stopy zápasu?“ zeptal se starší vyšetřovatel.
„Skoro žádné,“ odpověděl technik. „Jen támhle, jak seděl ten mladík, je to zdupané. Seděl posazený zády k tomu stromu. Jako by ho tam někdo… vystavil.“
Vyšetřovatel se podíval vzhůru do koruny.
Na poškozeném místě kmene byla čerstvá rána.
A pod ní ležela odštípnutá kůra.
Zahradník stál netečně opodál s hráběmi v ruce.
Nikdo si ho nevšímal.
Když se ho jeden z policistů zeptal, jestli něco viděl, jen zavrtěl hlavou.
„Přišel jsem až ráno.“
Byla to lež.
První, kterou v životě řekl.
Nešlo mu to snadno.
Ale strom už zde mohl být zase celý den v klidu.
Večer se zahradník do parku vrátil.
Bez pracovního oblečení. Bez hrábí.
Jen s maskou ukrytou v batohu.
Pomalu obešel všechny stromy.
Každého se na okamžik dotkl dlaní.
Jako by kontroloval, jestli jsou v pořádku.
Když došel ke starému dubu, znovu ucítil ten zvláštní neklid.
Na lavičce seděli dva muži.
Jeden z nich odhodil na zem plechovku.
Druhý bez přemýšlení ulomil mladou větev a začal s ní švihat do keřů.
Zahradník se zastavil.
Tentokrát ještě nic neudělal.
Jen je dlouho pozoroval.
A poprvé ho napadlo, že možná existuje mnohem víc stromů, které potřebují svého ochránce.
Ráno se vydal dál než obvykle. Jeho revírem nebyl jen park, ale celé širší okolí. Sledoval okraje čtvrti, kde se beton utkával s divočinou.
Město rostlo, hltalo zeleň, a on byl u toho, aby sledoval, co z toho zbylo.
Zastavil se u staré, polorozpadlé továrny na konci průmyslové zóny. Kdysi tu stával celý háj, než jej překryla asfaltová krusta. Zbyly jen dva statné javory, sevřené v objetí rezavého plotu a betonových zbytků rampy.
Uslyšel je dřív, než je uviděl!
Dva muži v montérkách stáli u jednoho z kmenů. V ruce drželi motorovou pilu. Benzínový motor prskal a vydával pach spáleného oleje, který řezal v nose.
„Tady stane nová rampa,“ křičel ten větší na druhého přes rachot stroje. „Šéf říkal, že tenhle kmen překáží. Prostě ho uřízneme u země.“
Zahradník stál ve stínu za rezavým kontejnerem.
Srdce mu tlouklo pomalu. Těžce. Vzduch voněl jinak než v parku, byl plný prachu, rzi a strachu.
Podíval se na javor. Měl rozpukanou borku, plnou starých jizev od nárazů náklaďáků. Vypadal unaveně. Vypadal, že už ho nebaví bojovat. Ale on by bojovat měl!
Muž s pilou si klekl na jedno koleno a přiložil rotující řetěz k patě kmene. Bílé piliny odlétávaly do vzduchu jako sníh.
V tu chvíli se zahradník tiše pohnul.
Neměl strach. Neměl pochybnosti. Měl jen lehkou a nesmírně ostrou pilku za pasem a chladný pocit v hrudi.
„Hej! Co tady děláte?“ křikl druhý dělník, který stál opodál a kouřil, když spatřil postavu blížící se ze stínu.
Zahradník neodpověděl.
Dělník udělal krok vpřed, aby ho zastavil.
Zahradník ucítil teplý dotyk masky na tváři, kterou si teď nasadil.
Dělník vykulil oči, ruka s cigaretou klesla k zemi.
Zahradník přikročil pružně blíž. Následoval zkušený pohyb jeho ruky s otevřenou japonskou pilou, jako když se odřezává uschlá větev.
Žádný křik. Jen tiché, dusivé zachrčení, když se vzduch vytratil z dělníkových plic.
Druhý muž mezitím vypnul pilu. Poznal, že se něco za ním děje. Zvuk utichl a nahradilo ho tísnivé ticho továrního dvora.
Otočil se. „Co, co to k čertu?“
Slova mu uvízla v hrdle! Viděl muže v masce, který stál nad jeho bezvládným kolegou. Než stihl nastartovat znovu pilu nebo utéct, zahradník u něj byl.
Rychlost. Přesnost. Péče. Tentokrát ostrý zastřižený hrot pily pronikl hladce dělníkovi do těla.
Když bylo po všem, na zemi ležela dvě těla.
Zahradník si klekl k patě javoru. Řez motorové pily zasáhl kůru do hloubky několika centimetrů. Bílé dřevo ronilo mízu, která vypadala jako slzy.
Ilustrace 4.
Vytáhl z kapsy čistý hadřík a láhev s dezinfekcí, kterou nosíval na ošetřování stromů po prořezávce. Opatrně, téměř něžně, potřel ránu na kmeni, aby dovnitř nevnikla nákaza.
Trvalo to dlouho. Slunce mezitím zapadlo za obzor a obloha zfialověla.
Když vstal, obě těla odtáhl do stínu pod betonovou rampu, srovnal jim ruce podél těla a narovnal límce montérek.
Sundal si masku a otřel si pot z čela. Dýchal klidně.
Město venku dál žilo svým hlučným životem, ale tady, v tichu mezi ocelí a dřevem, bylo zase všechno tak, jak má být. A stromy teď mohou dál bojovat.
3. Kořeny pod asfaltem.
Lidé si myslí, že beton je konečný. Že když přikryjí zemi vrstvou šedé kaše, život pod ní prostě umře a dá pokoj.
On věděl, že to tak není. Viděl, jak kořeny dýchají. Jak se pomalu, milimetr po milimetru, prosekávají skrz nepřítele. Bylo v tom něco posvátného. Tichá, nekonečná trpělivost.
Před zahradnictvím u starého skleníku stál památný lískový keř, spíše už strom, který si pamatoval ještě čas, kdy na místě ulice protékal potok. Dnes ho ze tří stran svíral nový chodník. Městské služby se rozhodly, že povrch vyrovnají. Přijela malá dodávka s asfaltem a dva muži v reflexních vestách.
Zahradník je pozoroval z okna své dílny.
Jeden z nich držel velkou železnou tyč a bezohledně jí tloukl do kořenového systému, který vyčníval nad terén. Každý úder způsobil dutou ránu.
Křup.
Zahradník zavřel oči. Vnímal ten otřes až v kostech.
Nasadil si masku.
Vyšel ven zadním vchodem. Slunce už zapadalo a stíny na dvoře se protahovaly.
Chlapík s tyčí zrovna klel a naléval horkou černočernou hmotu přímo na obnažený, rozsekaný kořen. Smůla a plastový zápach spalovaného dehtu přebily čistý vzduch.
„Měl bys raději přestat,“ ozval se ze stínu chraplavý, tlumený hlas skrytý za mechovou maskou.
Dělník nadskočil, otočil se a uviděl postavu. Tvář pokrytá zeleným kobercem a kůrou vypadala v šeru jako oživlý lesní démon.
„Co je to za fór, ty vole?“ vyprskl dělník a zvedl železnou tyč. „Vypadni, nebo ti tou tyčí srovnám úsměv!“
Než stihl švihnout, Mecháček udělal krok vpřed. Pohyboval se bezhlučně, jako když padá listí.
Japonská pilka Silky vyskočila z pouzdra. Její upravená špička, zbavená bezpečnostní zábrany, projela vzduchem. Řez byl čistý, vedený přesně mezi krční obratle. Železná tyč vypadla z bezvládné ruky a s cinknutím se skoulela do trávy.
Druhý muž u míchačky zamrzl. Dým z cigarety mu stoupal do očí.
„Ne… počkej…“ hlesl a udělal krok vzad, až zakopl o kbelík s nářadím.
Mecháček k němu přistoupil s absolutním klidem. Žádný hněv. Jen práce, kterou je potřeba dokončit. Rychlý, švihový pohyb odspodu nahoru, přesně tak, jako když prořezává přerostlé ostružiní.
Uprostřed staveniště zavládlo ticho. Jen horký asfalt na zemi dál tiše bublal a dýmal.
Ilustrace 5.
Mecháček klekl na kolena. Pečlivě, nožem s jemnou čepelí, odškrábal ještě horkou černou hmotu z poraněného kořene lísky. Ránu očistil, zasypal štěpařským voskem a přihrnul čerstvou, kyprou hlínu z nedalekého záhonu.
Obě těla pak odtáhl za skleník, pod starou třešeň.
Vzal do ruky konev na zalévání a štědře pokropil hlínu kolem lísky i kolem třešně.
Město o něm zatím nevědělo. Mluvilo se jen o náhodných zmizelých dělnících a stínech v parcích. Ale on věděl, že jeho práce teprve začíná. Rodil se Mecháček – ne jako vrah, ale jako jediný spravedlivý zahradník v džungli z betonu.
4. Zrození Mecháčka.
Třetí a čtvrtá vražda začaly jinak. Zahradník seděl ten večer ve svém bytě a před ním na stole ležela jeho maska z pěny Cool Foam.
Mech na jejím povrchu už lehce zaschl a získal tmavší, sametovější odstín.
Provoněl celou místnost vůní lesní hrabanky a vlhka. Kousky kůry vystupovaly z povrchu jako drobné jizvy.
Když si ji nasadil, jeho dech se v ní příjemně odrážel. Stala se jeho druhou kůží. Jeho pravou tváří!
Nebyla hezká. Ale to mu nevadilo.
Hezké věci totiž nikdy nebyly to, co hledal.
Chtěl, aby vypadala jako něco, co se narodilo v lese.
Něco, co tam patří!
Něco, čeho si člověk všimne až ve chvíli, kdy je příliš blízko.
Zapnul zvědavě televizi.
Zprávy právě ukazovaly záběry od staré továrny.
Dva mrtví dělníci. Policie. Páska.
Motorová pila ležící opodál.
Reportér mluvil o nepochopitelném útoku a o tom, že policie pracuje s několika verzemi.
Zahradník poslouchal jen napůl.
Pak ale reportér řekl: „…Svědci popisují pachatele jako muže s podivnou zelenohnědou maskou. Jeden z místních obyvatel ho přirovnal k jakési… mechové postavě.“
Zahradník zpozorněl.
Mechový muž!
Ta dvě slova mu zůstala v hlavě.
Vypnul televizi a v pokoji nastalo ticho.
Podíval se znovu zvědavě na svou masku.
„Mecháček,“ řekl nahlas. „Proč ne?“
To slovo znělo skoro směšně.
A proto se mu líbilo.
Nikdo by se nebál Mecháčka.
Nejdřív. Zpočátku.
Další den měl volno, a tak hned ráno vyrazil ven.
Vyrazil nakupovat.
Potřeboval si obstarat vhodné oblečení. Prošel několik obchodů, až v jednom ze second handů našel to, co hledal…
Maskáčovou bundu M-65.
Bundu, kterou po celém světě proslavili američtí vojáci bojující ve Vietnamu.
Byla to jeho velikost.
Padla mu jako ulitá. A do jejích širokých kapes se mu navíc jeho pilka pohodlně vešla.
Hned si ji nedočkavě oblékl a pokračoval v „obhlídce“.
Když vstoupil do dalšího parku, hned si všiml něčeho, co ho zaujalo.
Uprostřed rostl malý stromek.
Byl sotva o něco vyšší než on. Křivý. Poškozený.
Jeho kmen byl už z jedné strany odřený a několik větviček bylo ulomených.
Nějaký hlupák ho kdysi zasadil na místě, kde neměl příliš mnoho šancí.
Zahradník si k němu dřepl.
Položil dlaň na kmen…
„Ty ještě nejsi strom,“ zašeptal.
Chvíli si ho prohlížel a potom dodal: „Ale budeš.“
Pak si všiml něčeho na zemi.
Plastového kelímku.
Někdo ho odhodil přímo ke kořenům.
Zahradník ho zvedl a rozhlédl se.
Nikde nikdo. Ten, kdo ho odhodil, už byl dávno pryč.
Tentokrát se však nerozlobil.
Jen si kelímek strčil do kapsy.
Večer měl totiž práci.
Vrátil se na ono místo znovu za tmy.
Chtěl narušený stromek přesadit tam, kde byla kvalitnější a vlhčí zemina.
Nestihl ho ale ještě celý vykopat, když zaslechl z dálky nějaké hlasy.
Ustoupil na místo, kde byla ještě neproniknutelnější tma. Jeho bunda v maskovacích barvách mu poskytovala vynikající ochranu před tím, že ho někdo uvidí.
Do kuželu světla parkové lucerny vstoupili muž a žena, kteří si nesli rýč.
Myslel, že dostali stejný nápad jako on, ale brzy poznal svůj naivní omyl.
„Vezmeme tyhle dva,“ ukázala důležitě žena na dva asi metr vysoké stříbrné smrky, které zahradníci právě nedávno zasadili jako okrasu doprostřed květinového záhonu. „Na naší chatě se budou krásně vyjímat.“
Její manžel hned poslušně zaryl rýč do země.
Ilustrace 6.
Muž v maskáčové bundě teď již viděl dost a nepotřeboval se proto již skrývat ve tmě.
Nasadil si masku a přiblížil se ke světlu lucerny.
„Myslím, že to takhle nepůjde,“ pronesl nahlas. Maska jeho hlas poněkud zkreslila.
Oba se otočili. Manžel s rýčem měl perfektní reakce.
„Já tě naučím, ty šmíráku,“ zařval a bleskově máchl rýčem. Rána by mu bezpochyby rozťala hlavu ve dví.
Ale to první, co vás na vojenském výcviku naučí, je, jak se vyhnout ráně tyčí.
Seržant to s nimi kdysi dřel pořád dokola jako posedlý.
Mecháček se ráně elegantně vyhnul a současně stihl otevřít i svou pilku.
Následoval řez, jako když se odřezává přebytečná větev, a muž se žuchnutím dopadl na svůj rýč čerstvě potřísněný hlínou.
Mecháček musel uznat, že žena má odvahu!
Nepokusila se uprchnout, nepokusila se křičet, ale jen se naposledy podívala na dva rovné stromky, jako by jí bylo líto, že se už nebudou vyjímat na její zahradě.
Pak postoupila o krok blíž a smutně pohlédla na mechovou masku před sebou. Ruku s pilkou úplně přehlédla.
Potom lehce, skoro elegantně dopadla vedle svého manžela.
Mecháček pak oba opřel o nedaleký strom.
Posadil je vedle sebe, zády ke kmeni. Narovnal jim ramena, jejich ruce položil do klína a prsty jim zapletl do trávy, jako by z nich samých měly vyrůst nové výhonky.
Pohled na ně ho naplňoval zvláštním mírem.
Otočil se a odešel. Stromek bude muset přesadit někdy příště.
Druhý den ráno, spolu s hloučkem ostatních v parku, z povzdálí přihlížel práci techniků.
Potom si sedl na lavičku na druhém konci.
Na kolenou držel masku. Poprvé ji nechtěl schovat.
Položil ji vedle sebe!
Mech na jejím povrchu už úplně vyschl.
Vypadala téměř jako kus lesa.
Zahradník se usmál.
„Tak, dobře jsi to udělal, Mecháčku.“
A od toho dne už nebyl jen zahradník.
Měl jméno. Měl masku. A měl svůj revír.
Jen ještě netušil, jak velký ten revír jednou bude.
5. Kristýna.
Začal si znepokojeně uvědomovat, že se o něm mluví čím dál častěji!
Nejdřív jen v krátkých zprávách. Potom i v novinách.
A nakonec i v televizních reportážích, které už jeho přezdívku vyslovovaly bez rozpaků – Mecháček.
Někdo mu dokonce založil web na internetu.
To ho pobavilo.
Jenže pak přišla zpráva, která ho už tak nepobavila…
Policie začala jednotlivé případy spojovat.
Ne všechny. Ale některé ano.
A hlavně si všimli jednoho faktu.
Oběti měly něco společného.
Všechny nějakým způsobem poškodily prostředí, které Mecháček považoval za svůj revír.
Cítil, že kruh se už stahuje. Policie už nebloudila v tmách – v novinách se začaly objevovat spekulace o „ochránci přírody“, který mstí kácení a ničení zeleně. Motiv byl už venku!
Otisk pneumatik, kamerový záznam z ulice…
Je jen otázka času, než zaklepou na jeho dveře.
„Tak už vám to dochází,“ zašeptal, když o sobě četl další článek v novinách.
Seděl ve své malé kuchyni a před sebou měl rozložené noviny.
Vedle nich ležela maska.
„A jestli vám dojde tohle,“ poklepal prstem na článek, „tak vám dojde i zbytek.“
Bylo načase zmizet. Ano, potřeboval zmizet, ale nechtěl se vzdát. Jen se potřeboval někam hnout!
Chtělo to změnit způsob života…
Hned druhý den proto nahodile vyrazil na cestu.
A každý další den zamířil jinam.
Bez masky a bez bundy.
Jen s batohem přes rameno…
Potřeboval vymyslet, co dál!
Na malém odlehlém lesním parkovišti u Českých Budějovic si při jednom ze svých výletů povšiml zaparkovaného starého obytného vozu.
Na pohled nebyl nijak krásný.
Měl už několik odřenin, trochu vybledlý lak a na střeše namontovaný solární panel.
Ale před tím prorezlým vozem stála pohledná žena s dlouhýma nohama.
Ilustrace 7.
Právě zalévala několik rostlin v truhlících.
Mecháček se zastavil.
„To jsou vaše květiny?“
Žena se překvapeně otočila.
„Samozřejmě.“
„V autě?“
„A kde jinde?“
Usmála se.
„Když člověk cestuje, tak přece hned nemusí přestat žít. O přírodu je třeba se pečlivě starat i na cestách.“
Zadíval se na truhlíky.
Byly v nich bylinky, několik okrasných kytek a malý keřík rajčat.
„A co děláte, když někde pokácí strom?“
Žena položila konev a našpulila přemýšlivě rty.
„Záleží proč.“
„A když jen tak?“
„Tak mě to naštve.“
Pousmál se.
„Mě taky.“
„Jste zahradník?“
Na chvíli zaváhal.
„Ano.“
Tentokrát nelhal.
Jen vynechal několik podrobností.
Jmenovala se Kristýna.
A cestovala tím obytným vozem už několik let.
Neměla pevný plán.
Každých pár dní se přesunula někam jinam.
Jednou spala u rybníka, jindy na okraji lesa a občas zaparkovala u nějakého města, kde si našla práci na pár dnů.
Mecháček ji pozoroval s rostoucím zájmem.
Nebyla jako ostatní ženy.
6. Nový revír.
„A víš, co je zvláštní?“ řekla mu jednoho večera, když spolu seděli před vozem.
„Co?“
„Lidé si myslí, že příroda končí tam, kde začíná město.“
Mecháček přemýšlel o její větě a mlčel.
„Ale nekončí,“ pokračovala. „Jen se musí naučit přežít jinak.“
Podíval se na světla města v dálce.
Poprvé po dlouhé době měl pocit, že někdo mluví jeho řečí!
O několik dní později si ale přečetl další článek!
Policie vytvořila nový tým.
Vyšetřovatelé začali znovu procházet staré případy.
A jeden kriminalista vyslovil teorii, která mu sevřela žaludek.
Pachatel podle něj nebyl náhodný člověk.
Měl prý vztah k zahradnictví, parkům nebo údržbě zeleně.
Pomalu noviny složil.
„Tak to už je blízko,“ zašeptal pro sebe.
Kristýna na něho zvědavě pohlédla. „Něco se děje?“
„Ne. Nic.“
Podíval se na obytný vůz.
Pak na ni.
A potom znovu na noviny.
Ano, stal se terčem.
Byl příliš snadno dohledatelný.
Měl byt.
Měl práci.
Měl pravidelný režim.
Měl místo, kam se každý večer vracel.
A policie teď věděla, co hledat.
Zahradníka.
Člověka, který se zajímá o stromy.
Člověka, který se pohybuje v parcích.
Člověka, který má důvod nenávidět ty, kteří přírodě ubližují.
Pousmál se a pak se podíval na Kristýnu, která seděla opodál a čistila si květináče.
„Kam jedeš zítra?“
„Ještě nevím.“
„A pozítří?“
„Taky nevím.“
Chvíli bylo ticho.
„Můžu jet s tebou?“
Překvapeně se na něj podívala.
„Ty chceš cestovat?“
„Možná.“
„A proč?“
Mecháček se podíval směrem k městu.
„Protože svět je větší než jeden park.“
Napřáhla ruku. „Já jsem Kristýna.“
„Těší mě, Olda.“
A druhý den byl jeho byt už prázdný…
Na stole nezůstal žádný vzkaz. Nebylo co a komu vzkazovat!
Kristýna ho přijala bez zbytečných otázek.
Byla ráda, že potkala někoho, kdo jí rozumí.
Obytňák nastartoval a za temného deštivého večera opustil parkoviště.
Druhý den ráno vůz kodrcal po silnici, nad obzorem vycházelo slunce a motor pravidelně bručel…
Kristýna řídila.
Olda seděl vedle ní a díval se z okna.
Za městem se začaly objevovat louky.
Potom lesy. A potom malé vesnice.
„Tak kam?“ zeptala se Kristýna.
Olda se usmál.
„Kamkoli.“
V batohu vzadu ležela jeho maska.
Mech už z ní vytvořil téměř dokonalou napodobeninu kusu lesa.
Vedle ní měl novou mapu republiky.
Byla plná prázdných míst.
Zatím…
Vytáhl ji a rozložil si ji na kolenou.
„Víš,“ řekl, „tady všude kolem by mohlo být pro zahradníka hodně práce!“
Kristýna pokývala vážně hlavou. Pak nadzdvihla levé stehno a na potvrzení té hluboké pravdy se tak nějak zamyšleně upšoukla.
Hned na to se ale zasmála.
„Ty jsi opravdu zvláštní zahradník.“
Olda se podíval z okna.
Na kraji silnice právě rostl mladý strom.
Osamělý.
Ale živý.
„To jsem,“ odpověděl vážně.
A obytný vůz zmizel za další zatáčkou.
Tak začala jejich cesta…
Projížděli Šumavu, Jeseníky i jižní Čechy.
A on měl poprvé v životě pocit, že nemá jen nový revír.
Teď měl celou republiku.
7. Odhalení.
Její odhalení skutečnosti přišlo nečekaně!
Došlo k němu uprostřed jedné deštivé noci v Lužických horách.
Obytňák stál zaparkovaný na rozmočené lesní cestě nedaleko lomu, kde místní firma nelegálně kácela starý bukový porost.
Kristýna tvrdě spala, vysílená po dlouhé cestě, a Olda se tak jako obvykle tiše vytratil ven. V duchu si znovu prošel naplánovanou trasu a nenápadně zmizel v šeru mezi stromy.
Jenže tentokrát se stalo něco, s čím předem nepočítal.
Uprostřed noci se totiž nečekaně přihnala prudká bouřka s krupobitím a blesk udeřil do mohutného smrku přímo vedle cesty!
Rána to byla natolik silná, že se Kristýna probudila se srdcem téměř až v krku. První, co udělala, bylo, že sáhla po baterce a posvítila si na Oldovo lůžko.
Bylo prázdné!
V té chvíli nevěděla, co si má myslet.
Vyběhla tedy ven do prudkého slejváku, protože ji zpočátku napadlo, že šel třeba jen upevnit střešní okno nebo zkontrolovat něco jiného na voze.
Ale nikde ho neviděla!
Volala jeho jméno, ale odpovědí jí bylo jen hlasité hřmění.
Byla zmatená, a tak ji nenapadlo nic lepšího než se podívat do zadního prostoru pod postelí, kde měl její mlčenlivý spolucestující obvykle uložený svůj, vždy pečlivě zamčený plechový box. Dvířka ale teď byla pootevřená – ve spěchu je totiž nestačil zaklapnout na doraz.
Žena si nedočkavě posvítila dovnitř kuželem žlutého světla.
Místo náhradního oblečení nebo pracovního nářadí tam ale uviděla jen vak z hrubé pytloviny.
Zvědavě ho vytáhla ven a otevřela ho.
Uvnitř pak ke svému překvapení a zděšení spatřila několik výstřižků z novin s titulky jako: „Sériový vrah v maskáči opět udeřil!“ a „Vyšetřování v městských parcích stále stagnuje!“
Zůstala sedět jako přimrazená.
Všechny díly skládačky do sebe najednou zapadly! Zprávy o záhadných úmrtích bezohledných lidí v místech, kterými právě projížděli. Jeho chladný, mlčenlivý klid. I to, jak se vždycky v noci na pár hodin ztratil pod záminkou, že „nemůže spát, a tak se jde projít“.
V té chvíli se ale před vozem ozvalo křupnutí suché větve!
Bylo natolik výrazné, že šlo zaregistrovat i v té silné bouři.
Vyhlédla z vozu.
Ilustrace 8.
Z lesa přicházel k obytňáku na kost promáčený Olda v maskáčové bundě M-65. V ruce držel mechovou masku a skládací pilku, ze které pomalu stékala na zem směs dešťové vody a tmavé mízy. Nebo krve.
Dívala se na něj s baterkou v třesoucí se ruce. Mecháček čekal, že začne křičet, že uteče, nebo že zamkne dveře auta.
Kristýna ale jen pomalu spustila ruku s baterkou k boku. Podívala se mu přímo do obličeje, pak na mechovou masku v jeho ruce a nakonec zpět na něj.
„Ty…“ vydechla tiše do šumění deště… „Ty nejsi jen tak nějaký zahradník, že ne?“
Olda udělal krok směrem k ní. Neurychloval to. Nechal ji, aby si to v hlavě srovnala.
„Nejsem. Neměl jsem v úmyslu tě do toho zatahovat,“ řekl klidně. „Ale příroda si nemůže vybrat, kdo ji bude bránit. A já taky ne!“
Kristýna se podívala na masku v jeho dlani. Strach v jejích očích se začal pomalu měnit v něco úplně jiného. V podivné, fascinované porozumění…
Žena pomalu přejela prsty po hrubém povrchu masky. Strach v její tváři ustoupil a nahradil ho chladný, vážný výraz.
Nasadila si jeho masku na obličej a dlouho se v ní prohlížela v zrcadle.
Svět se zúžil. Ztemněl. V masce slyšela jen vlastní dech. A v tu chvíli pochopila, proč ji nosí. Nebylo v ní nic strašidelného. Bylo v ní ticho. Jako v lese, když přestane foukat vítr.
Sundala ji a pak ji prudce odhodila na postel.
Potom ho náhle uchopila oběma pažemi za ramena.
„Nejsi monstrum, jak o tobě píšou v novinách a na internetu!
Prostě jen děláš to, co je potřeba. Jsi protijed, který zkrátka jen neutralizuje nebezpečný jed.“
„Nechtěl jsi mě do toho zatahovat, ale už se stalo.
Kdybych teď od tebe odjela, tak kam bych asi jela?
Zpátky do světa, ze kterého jsem si vždycky přála uniknout?“
Silně přitiskla svoji tvář na jeho promočenou bundu.
A žena v tu chvíli pochopila, že už se nerozhoduje mezi tím, jestli má zůstat nebo odjet. Rozhoduje se mezi dvěma způsoby, jak prožít svůj další život.
A rozhodla se zůstat!
Od té deštivé noci se všechno změnilo. Kristýna už od teď nebyla jen pouhým nevědomým štítem. Stala se jeho milenkou, mozkem a zároveň i strategickým partnerem.
Zatímco Mecháček představoval akční element a nekompromisní rozsudek, Kristýna přinesla do jejich operací systém a plánování…
Policie byla v úzkých. Vyšetřovatelé sice pochopili, že útoky po celé republice má na svědomí stejný pachatel v mechové masce, ale jeho pohyb byl zcela nevysledovatelný. Žádný vzorec, žádná logika v přesunech – jen čím dál tím čistější a preciznější zásahy.
Trávila hodiny na internetu, v lokálních fórech a na výpisech z katastrálních úřadů.
Přesně vyhledávala nelegální těžby, developery obcházející zákon i zkorumpované úředníky podepisující a schvalující likvidaci chráněných území.
Přitom dokázala inteligentně plánovat trasy obytňáku tak, aby jejich přítomnost v daném kraji zdánlivě vypadala jako úplná náhoda.
Olda tak už nemusel své noci trávit chaotickým hledáním vhodných cílů. Kristýna mu vždy večer před každou jeho akcí předložila přesný plánek, profil cíle i únikovou cestu.
Z osamělého mstitele se stal přesně fungující duální tým.
- x -
Ilustrace 9.
Bylo časné svěží ráno.
Olda ležel těsně vedle své Kristýny. Dvě nahá těla byla propletená v prastaré symbióze.
„Máme ještě čas. Ještě mě znova pomiluj. V noci to bylo fantastické,“ zašeptala Kristýna.
Olda se nadzdvihl, ale potom se zarazil.
„Jednou nás chytí a pak nás rozdělí,“ pronesl vážně.
„Ano. Jednou nás chytí,“ odpověděla tiše žena, „ale ne v příští půlhodině.“
Olda se nadzdvihl, přesunul se nad ní a začal.
Konec.
