Článek
Každý z nás má nějakého koníčka.
Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.
Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.
No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.
Barracuda
Příběh o dívce, která téměř nikdy nezabila mouchu.
Byla jednou jedna dívka jménem Lenka. Odmalička byla známá svou neobyčejnou laskavostí ke všemu živému.
Když její bratr dusal po zahradě po broucích a dupal po mšicích, Lenka raději sbírala slimáky do kyblíku a odnášela je za plot. Nikdy nezabila mouchu — nikdy. Ne že by jí nebyly protivné, to ano. Ale věřila, že i moucha má právo na život.
A tak si žila poklidně v paneláku na kraji města, mezi kytkami, kočkami a knihami.
Až jednoho srpnového dne…
Bylo vedro, dusno, v bytě stál vzduch jako v plechovce. Lenka seděla u stolu, snažila se psát seminárku a pot jí stékal po čele. A pak ji zaslechla. To známé, otrávené, neúnavné bzzzzzzz.
Moucha.
Zpočátku zůstala klidná. Otevřela okno. Větrala. Mluvila na ni:
„Prosím tě, leť ven. Tady fakt nejsi vítaná.“
Moucha ale neletěla ven. Přistála na sešitě. Pak na jejím chlebu s máslem. Pak jí přistála přímo na nose.
Lenka se zhluboka nadechla, pomalu napočítala do deseti.
Ale moucha dál kroužila jako černý vrtulník plný výsměchu.
A tak se to stalo.
Vstala. Vzala plácačku, která visela roky zapomenutá za skříní. Dlouze se na ni zadívala. Pak znovu na mouchu, která se drze posadila na její hrnek s čajem.
A v tu chvíli — PLÁC!
Moucha skončila jako černá tečka na ubruse.
Nastalo ticho. Lenka se posadila zpět a zírala na místo činu. V jejích očích nebyl hněv ani vítězství. Jen únava.
„Tak sis o to řekla,“ zašeptala.
Od toho dne se Lenka už nikdy nechlubila, že nikdy nezabila mouchu. Říkala jen:
„Jednu. Ale ta si o to fakt říkala.“
A někdy, když ji něco otravovalo déle, než bylo únosné, vzpomněla si na tu mouchu a řekla si, že být dobrý neznamená být bezmezně trpělivý. Někdy stačí jen vědět, kdy už dost.
A to z ní neudělalo horšího člověka. Jen opravdového.
Tady je pohled kočky, která všechno sledovala — z gauče, s absolutní nadřazeností sobě vlastní.
Jsem kočka. Elina. Královna bytu, paní pohovky, tichý soudce domácnosti. Lenka je moje člověkyně. Milá, trochu roztržitá, ale dobře vycvičená. Krmí mě včas, neruší mě při spánku, nechává mě sedět na stole, i když tvrdí, že „pracuje“.
Nudím se jen zřídka. Ale to léto? To bylo opravdu zábavné.
Všechno to začalo jednou mouchou.
Nebyla ani moc velká. Prostě… bzukla, přistála, odletěla.
Lenka zpočátku dělala tu svou věc – mírumilovné vyhánění, šeptání, otvírání oken. Já se dívala. Vážně. Seděla jsem na gauči a sledovala to, jako detektivní seriál.
Moucha byla neodbytná. A Lenka začínala bublat.
Já bych ji samozřejmě chytla. Za sekundu.
Ale tohle nebyla moje hra. To byla její zkouška.
Pak to přišlo.
Ona, ta hodná, jemná Lenka, která kdysi brečela, když našla rozšlápnutého slimáka, vstala… a vzala plácačku.
Zatajila jsem dech. (Obrazně. Kočky to nedělají. Ale chápeš.)
A PLÁC!
Rázem bylo po všem.
Lenka si sedla, zadívala se před sebe a vypadala, jako by právě zastřelila krále. Zírala na mrtvou mouchu jako na pozůstatek vlastní nevinnosti.
Já? Vyskočila jsem na stůl, oklepala si tlapky a lehla si na místo činu.
Dívala se na mě.
Já na ni.
A jen očima jsem jí řekla:
„Teď už jsi jako my. Víš, co je nutnost.“
Od té doby se změnila. Ne dramaticky. Pořád byla jemná. Ale už v sobě měla hranici. A to je dobře. Kočky to ví od narození. Hranice dělají svět jasnějším.
Já? Já dál spím na gauči. Dělám, že nic nevím. Ale někdy, když slyším bzzzz, zvednu ucho… a čekám, jestli se Lenka poučí znovu — nebo jestli mě konečně povolá do služby.
Tady je příběh z pohledu plácačky:
Monolog plácačky
Jsem plácačka.
Ne plastová z hobbymarketu. Poctivá, stará, s dřevěnou rukojetí a mřížkou z pevné kůže. Udělaná rukama, ne strojem. Žádná sranda. Jsem nástroj — a mám jen jeden účel: ukončit bzukot.
Léta jsem visela za skříní. Nikdo mě nebral vážně. Prášilo se na mě dekády. A pak přišla ona.
Dívka. Lenka.
Viděl jsem ji, jak roste. Jak chrání pavouky před vysavačem. Jak vynáší pavoučky ven na listu. Jak brání červíky před botami. Milá holka. Trochu příliš citlivá, ale v pořádku.
A pak přišlo léto toho bzukotu.
Moucha.
Nehodná, drzá, všudypřítomná. Brala její klid, její soustředění, její máslo i důstojnost. A já… já věděl, že má přijít můj čas.
A skutečně — jednoho dne mě Lenka vzala do ruky.
Byla váhavá. Sledovala mě, jako bych byla zbraň. Ale já jsem nebyla zbraň. Já jsem byla řešení.
Držela mě chvíli, jako by si chtěla být jistá, že to není unáhlené. A pak — rázna rána, přesně mířená. Krátká. Efektivní. Bez krve. Bez triumfu. Jen ticho.
Pak mě pustila. Položila mě na stůl. Ne jako vítězný meč, ale jako… špinavý nástroj nutnosti. A já to respektovala.
Od té doby se mě už nikdy nedotkla.
Ale nelituji toho. Nechci viset na stěně jako dekorace. Nejsem květina. Jsem plácačka. A sloužila jsem dobře.
A víte co?
Když dneska kolem Lenky poletuje moucha, jen ji jemně odhání rukou. Ale když se jí občas podívám z rohu kuchyně, vím, že v jejích očích je respekt.
Respekt k rozhodnutí. K činům. I k nástrojům, které slouží jen jednou.
Můžete se na to zeptat třeba naší kočky, která tomu celému přihlížela znuděně z gauče!
