Článek
Příběh příliš krásné Adriany.
3. díl
Věděla, že má jen tenhle jeden pokus. A žádný druhý už nebude. Věděla, že pokud tenhle pokus selže, tak vlastně už nebude nic!
Mocnými tempy plavala za ním pod vodu, aby uvolnila napnutý vlasec.
Rvala ho z nohy svými pěstěnými nehty, ale vlasec byl pevně zaříznutý do kůže.
Znova a znova se nehty snažila dostat pod něj. Přitom se její plíce čím dál tím víc zoufale dožadovaly životadárného kyslíku.
Další pokus a zase nic. Už musí nahoru, už nemá žádný vzduch.
Takže tohle, že by měl být konec?
Už naposled silně zaťala nehty pod vlasec. Ucítila bolest, protože ji zajely hluboko pod kůži ale čert to vem.
Konečně se jí podařilo zachytit ho nehty. Nadzdvihla ho i s kusem své kůže a přetáhla ho přes patu.
Byla volná! Teď rychle nahoru.
Hlavou proťala hladinu a nemohla se nabažit pocitu, že může zase volně dýchat.
Ani nevěděla, jak dokázala uvolnit pojistku. Vlasec se začal volně odvíjet, jak ryba stále klesala ke dnu.
Pevně uchopila prut a z posledních sil zamířila ke břehu.
Déšť proměnil pevný břeh v kluzký bahnitý sráz.
Po čtyřech se ztěžka drápala nahoru. Když se konečně dostala na rovinu, svalila se bezmocně na záda a namáhavě oddychovala.
Nahými zády ležela na kamení a na vystouplých kořenech, které se jí zarývaly do žeber. Prudký liják jí přitom dopadal na tvář a stékal do pootevřených úst.
Několik minut ležela bez hnutí a jen její srdce bušilo jako o závod.
Až za hodnou chvíli se jí podařilo se posadit.
Uvědomila si, že až teď začne to nejtěžší.
Když našla svůj prut, který zůstal zachycený ve křoví těsně u vody, posadila se na plochý kámen, zaklesla si paty o vystouplé kořeny a zkusila opatrně navíjet odmotaný vlasec.
Několik metrů to šlo volně, ale pak narazila na odpor.
Prut se jí v rukou prudce zmítal a vlasec se opět začal odvíjet opačným směrem.
Náhle se přihnala bouřka.
Za děsivé lesní bouře lámající větve na okolních stromech a bičující jí celé tělo prudkým lijákem, tak začalo další dějství osudové bitvy člověka a zvířete.
Sotva o několik metrů vlasec přitáhla, tak hned v příštím okamžiku si stejný díl vlasce vzal sumec zpět.
Vzájemné soupeření trvala snad celou hodinu. Nakonec se ale vůle člověka přece jen ukázala jako silnější a na hladině se konečně objevila široká rybí hlava!
Žena pomalu slezla do vody a snažila se ho celého vytáhnout na břeh.
V mělké vodě se při vzájemném zápase přes sebe prudce převalovali a přitom se jí celý obličej pokryl blátem. Slizké bláto se jí dostalo i do zubů. Čím víc se ho snažila vyplivnout, tím víc jí ho znovu cákalo do úst.
Po žádném ze sexuálně-kokainových večírků, který kdy absolvovala, nebyla ještě nikdy takhle vyřízená.
Nakonec se jí ale podařilo svého protivníka dostat celého na břeh.
Sumec už toho měl taky dost a tak jen nehybně ležel a sem tam pohnul ocasem.
Využila jeho chvilkové apatie a opatrně mu odstranila háček z obrovité tlamy.
Z promočené tašky vytáhla Jachtlak, voděodolnou barvu, kterou se natírají lodě a tenký štětec.
Původně byl její plán takový, že nejvýš do hodiny sumce snadno chytí, lehce ho vytáhne na břeh a napíše na něj tou barvou svůj vzkaz:
„To co dokážeš ty, to zvládne holka z města taky“. A až na něj ten vzkaz napíše, tak ho zase hodí nazpět do vody.
A pak se svým znovuzískaným egem jako naprostá morální vítězka pyšně odkráčí středem.
Ale zážitek z této noci její původní plán rozmetal v prach.
Namalovala na sumce srdce.
Namalovala na sumce srdce a přidala i svoje telefoní číslo.
Pak napsala zcela jiný vzkaz:
„Sumce jsem pojmenovala Lojzík. Ať tě ani nenapadne ho sníst! Je to moc milej kluk. Za tu dobu kdy jsme tady spolu v noci laškovali, jsme se dost zblížili.
A díky němu mně došlo, které věci jsou v životě podstatné a které jsou naopak malicherné. A taky uznávám, že jsi měl pravdu.
V dokonalé úctě Adriana“
Když s psaním skončila, tak ještě z posledních sil svalila rybu zpátky do vody.
Sumec se převalil, aby se dostal dál od břehu.
Pak máchl ocasem a zmizel v hlubinách.
Adriana ztěžka sešla na mělčinu a tam se posadila do vody. Chtěla si ze sebe dlaněmi setřít silné nánosy bahna.
Ale ruce jí bezvládně klesly do klína. Tělo už vypovědělo poslušnost.
Teď, když bylo po všem, u ní naplno propukl klasický poststresový syndrom z faktu, že dnes v noci mohla přijít o život.
Z očí jí vytryskly slzy a prorážely si dvě čisté cestičky na jejím zabláceném obličeji.
A právě v tu chvíli bouře ustala jako když utne.
- x -
„Recepční ti sem právě před chvílí položila nějaký dárek, který u ní pro tebe kdosi nechal“, upozornila Adrianu, hned po jejím příchodu, její kolegyně Lucie, se kterou se Adriana dělila o šatnu.
Lucie přitom ukázala směrem k jejímu stolku, na kterém ležela zabalená krabička převázaná mašlí.
Muži často v recepci modelingové agentury nechávali pro modelky různé dárky a nebo kytice, ve kterých byla vždy vetknuta kartička s pozváním na rande.
Ti šetrnější pak v recepci obvykle nechávali jen kartičku s pozváním ale bez kytky.
„Jestli to zase nebude krysa“, rozvažovala Lucie, „já už jsem letos dostala dvě“.
Kromě dárků totiž modelkám často přicházely i všelijaké vulgární texty nebo vzkazy s různými výhrůžkami.
Výjimkou nebyly ani krabičky, ve kterých byla otrávená krysa.
Podobné „dárky“ většinou přicházely od různých podivínů. Od čtyřicetiletých paniců, kteří se nedovedli seznámit se ženou nebo od žen okolo padesátky, kterou kvůli jiné ženě opustil manžel a ony se už ve svém věku nemohly s nikým seznámit. A tak zatrpkly a tímto způsobem si chtěly aspoň trochu ulevit.
Adriana rozvázala mašli a opatrně nadzdvihla víko.
Když nahlédla dovnitř, spontánně se rozesmála. Okamžitě uhodla od koho to je.
Vyndala předmět, který byl uvnitř a rozložila ho na stolku.
„Vždyť je to nafukovací žralok, takový, se kterým si hrají děti na koupališti“, žasla Lucie, „co má jen tohle znamenat“?
„To hned uvidíš“.
Adriana žraloka nafoukla a pootočila ho tak, aby si mohla přečíst nápis na jeho boku.
„Lojzíka jsem pustil a on si teď spokojeně užívá svobody.
Co kdybychom o víkendu začali znovu a lépe“?
„Hele“, dotírala zvědavě Lucie „a nezve tě ten dotyčný takhle náhodou na rande“?
„No, nejsem si úplně jistá, ale myslím si, že ano“.
Konec.
