Příběh nezadané Terezy

Každý z nás má nějakého koníčka.

Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.

Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.

No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.

Barracuda

Příběh nezadané Terezy.

Tereza se toužila ve svých dvaceti už konečně státi dospělou.

Býti dospělou, pro ní znamenalo především mít nějaké důstojné vlastní bydlení.

Ale v zemi, ve které jsou pronájmy téměř vyšší než platy, se to snáze řekne, než udělá.

Znala dost kamarádek, které ještě v šestadvaceti bydlely u rodičů, protože platit astromomické ceny za podnájem, se jim nechtělo a ušetřit z platu pět milionů na průměrný byt, prostě nedokázaly…

Až jí jedna z kamarádek řekla, jak na to!

Poradila Tereze, že nejlevnější a nejschůdnější cesta k vlastnímu bydlení je, koupit si celoročně obyvatelnou chatu v okolí Prahy.

Pořizovací cena oproti bytu v Praze je zlomková a odpadá i placení nájmu.

Jediné, co bude platit, je daň z nemovitosti a to je jen asi tisícovka ročně.

No a vzhledem k tomu, že stejně většinou pracuje z domova na počítači, tak není nutné trvale bydlet v Praze.

S vervou sobě vlastní, se Tereza hned vrhla na nabídky realitek a za pouhý měsíc, už poprvé usínala pod vlastní střechou!

Usmálo se na ní štěstí a podařilo se jí levně koupit starobylou dřevěnou roubenici v chatové osadě necelých třicet kilometrů od Prahy.

Změna prostředí sebou ovšem přinesla i získávání nových zkušeností.

Zjistila například, že když nechá otevřené okno až do večera, nalétají jí donvitř komáři. Ti si pak lstivě počkají až zhasne a uloží se do postele a pak zahájí společně koordinovaný nálet na ty části jejího těla, které nemá uschovány v bezpečí pod peřinou.

Když pak rozsvítí aby je udolala, nenajde ani jediného. Ale jakmile opět zhasne, tak se všichni do jednoho na ní vrhnou znova…

Absolvovala též, vyzbrojena plácačkou na mouchy, litý souboj se sršní, vytrvale kroužící okolo lustru a odmítající večer opustit její ložnici oknem, které pro ni velkomyslně otevřela.

Když ji pak plácačkou konečně zlikvidovala, měla tričko promočené potem skrz naskrz a musela nakráčet rovnou pod sprchu.

V neposlední řadě zjistila i to, že myši dokáží vylézt i do metrové výše a v její skříňce na potraviny, ochutnat z každého druhu sušenek, které tam měla uschované.

Ale její nový domov měl i své světlé stránky.

Bývalý majitel, místní myslivec, jí tam totiž nechal i část vybavení.

Jejím nejmilejším kusem nábytku se tak okamžitě stalo mohutné a starobylé křeslo v obývacím pokoji, které nejspíš pamatovalo ještě Marii Terezii.

Když se do něho posadila, zabořila se hluboko jako do peří.

Cítila se v něm tak bezpečně a pohodlně, že se jí vůbec nechtělo z něho vstát.

Už se viděla, jak hned časně ráno, jakmile vstane z postele, se v něm pohodlně se šálkem kávy uvelebí, nohy si natáhne na podložku a bude si ten horký nápoj pomalu a s požitkem vychutnávat!

Ke křeslu totiž ještě patřila i ozdobná podnožka, dovedně spletená z paroží.

I celá stěna naproti křeslu, byla vyzdobená různými druhy paroží.

A to největší a nejmajestátnější z nich, bylo zavěšeno uprostřed tak, aby co nejvíce vyniklo a dominovalo celé místnosti.

A nejen tahle ale i ostatní místnosti v chatě působily útulně a Tereze se zde od samého začátku zalíbilo.

Ale zatímco uvnitř bylo vše zalito sluncem, venku se brzy objevily problémy…

Starousedlíci, kteří se znali už léta, se na přistěhovalkyni dívali skrz prsty a drželi si od ní odstup.

Tereza však čekala, že její chvíle, kdy prolomí ledy přijde.

Zatím se na každého příjemně usmívala, každého zdvořile zdravila a za několik dní už všechny sousedy znala alespoň od vidění.

Zejména ji zaujal její nejbližší soused, který prý byl nějaká vycházející sochařská hvězda.

Jmenoval Dominik a Národní galerie dokonce prý už zakoupila jednu jeho sochu.

Měl svůj pozemek hned vedle jejího a tak měla často příležitost ho spatřit.

Většinu dne ale jen stále něco svářel nebo brousil ve své kůlně na zahradě, protože převážně pracoval s kovem.

Za několik týdnů se Tereze konečně naskytla vytoužená příležitost, promluvit si se svým idolem blíže ale k její škodě, ne tak, jak by si to přála…

To svěží ráno právě česala na zahradě jablka, když na ní z větve spadl škvor. A na potvoru jí spadl zrovna za výstřih. Zareagovala sice bleskově ale nepromyšleně.

Strhla ze sebe totiž tričko a začala s ním mávat nad hlavou, aby škvora vytřásla. Chovala se jako nějaký trosečník na pustém ostrově, když na obzoru zahlédne loď.

Navíc poskakovala z nohy na nohu a z plna hrdla u toho pištěla.

Když měla pocit, že výsledku již bylo dosaženo, pečlivě tričko zkontrolovala a znovu se oblékla.

No a ten samý den, když si před obědem, šla nakoupit nějaké potravinové doplňky, potřebné k vaření, na svého souseda nečekaně narazila.

K jejímu překvapení ji vzal za loket a odvedl stranou.

"Podívejte, já proti tomu vašemu vítání slunce nebo co jste to tam, polonahá, na té své zahradě ráno předváděla, nic nemám.

Takže jestli jste členka nějaké ujeté hipísácké sekty a každé ráno musíte tančit nahá na zahradě, je to jen vaše věc. Z mého pohledu jsem si to dokonce užil ale uvědomte si, že někteří obyvatelé tady jsou dosti prudèrní, tak příště to své chování raději omezte. Tady nejste v Praze.

Tady, v téhle kolonii jsou obyvatelé spíše takoví suchoprdi. A tohle vám říkám ve vašem zájmu".

Po tomhle svém projevu, při kterém šokovaná Tereza jen lapala po dechu jako kapr na suchu, jí přátelsky pokynul, otočil se a odešel.

Po tomhle trapasu se Tereza raději rozloučila s nadějí na nějaké sblížení se svým atraktivním sousedem a ještě více se uzavřela do sebe.

Zvelebovala si svou zahrádku a o nějaké navazování styků se sousedy se už nesnažila.

Ale již po krátké době se jí nečekaně naskytla příležitost, jak svůj vztah s Dominikem napravit ale opět to skončilo katastrofou…

To dopoledne se právě posadila ke svému zbrusu novému ohništi s úmyslem pochutnat si na pravých tábornických buřtech.

Vzala seříznutý klacek a dva buřty na něj hned napíchla.

Vtom si však všimla, že se z Dominikovi kůlny valí dým a mezi prkny se dokonce objevily i plameny. Okamžitě jí došlo, co se stalo! Nějaká jiskra při sváření odlétla, zapadla mezi prkna a způsobila požár.

V Tereze opět svitla naděje.

Teď mu dokáže, že není jen tak nějaká vyšinutá bláznivka ale všestranně schopná a zdatná mladá žena!

Co nejrychleji se rozeběhla ke kůlně, aby mu nabídla svoji pomoc. Pospíchala, seč mohla a těšila se přitom, jak ho ohromí svým odhodláním.

Když dorazila k doutnající kůlně, několik sousedů už tam stálo. Ale místo aby se věnovali hašení, si na ní překvapeně ukazovali!

Zpočátku vůbec nechápala, proč ní tak civí.

Velmi brzy jí to ovšem došlo a po zádech jí přešel mráz.

Ve svém spěchu totiž zapomněla odložit ten svůj klacek.

A teď tam, před kompletně shromážděnou chatovou kolonií, stála bez hnutí a byla červená jako rajče.

Představovala si, co ostatní asi právě teď vidí… Před nimi hoří zahradní kůlna, ke které se postupně všichni seběhli s vědry naplněnými vodou.

A ona jediná k tomu požáru přiběhla s klackem, na kterém měla napíchnuté buřty!

Hanbou by se nejraději propadla.

Jak jen nejrychleji mohla, se vrátila do své bezpečné chaloupky.

Tam se zamkla a schoulila do svého milovaného křesla.

Teď, když byla sama, přestala zadržovat pláč.

Druhý den ráno už byla pevně rozhodnutá.

Bylo načase si přiznat, že její pokus o dospělost skončil katastrofálním fiaskem!

Chalupu prodá a vrátí se zpět domů.

Zatím se sousedům bude vyhýbat, jak jen bude moci…

Ale i když to už bylo dobrých sedmnáct dní, co její inzerát vyšel, žádný zájemce se doposud nepřihlásil.

Tereza byla ochotna chalupu prodat i pod cenou, jen aby už byla prodaná.

Ale když se osmnáctý den vracela ze své pravidelné procházky po lese, našla na své verandě růži a pod ní dopis.

Nedočkavě ho přinesla dovnitř, uvelebila se v křesle a roztrhla obálku.

Zvědavě se začetla do úhledných řádků.

"Krásná neznámá vyznavačko hnutí hippies, dlouho jsem se rozmýšlel, zda si mohu dovolit vám vůbec napsat.

Nakonec jsem to risknul, protože jinak bych toho určitě později litoval!

Setkání s vámi, mi přineslo značný komerční úspěch.

V dnešní přemobilované době totiž prudce vzrůstá počet takových seskupení, které hlásají svůj návrat ke kořenům, k vesmíru, k přírodě a kdoví k čemu ještě.

No, zkrátka takových těch různých ezoterických skupin.

Jejich členkami jsou obvykle mladé ženy, které zkrachovaly v podnikání, ženy, které se rozvedly, zklamaly v lásce a nebo jen nemají kde bydlet.

A tak hledají nějaký nový smysl existence, nějakého guru a nebo jen střechu nad hlavou.

A to je vynikající příležitost pro různé nedostudované psychology a nebo nedostudované psychiatry.

Takže založí nové hnutí, obléknou si pestré indické hadry a začnou od svých oveček vybírat nemalé vstupní příspěvky. Po jejich vybrání, pak členky svého přírodního hnutí jaksepatří z gruntu „odháčkují“ a pošlou je na nádraží prodávat asijské suvenýry, koupené od vietnamců v tržnici.

No a tyhle sekty obvykle sídlí v nějaké opuštěné usedlosti, protože na takovém místě se dá pěkně nenápadně pěstovat i marjánka.

A aby jejich hnutí zvýšilo svoji důležitost a přilákalo tak další ovečky, stalo se u nich módou postavit si před vchod sochu, která bude majestátně symbolizovat smysl jejich konání.

Jedna taková sekta se na mne nedávno obrátila se zakázkou na právě takovou sochu.

A já jsem tu sochu vyrobil podle vás.

Udělal jsem sochu mladé ženy, která se nestydí za své tělo. Sochu ženy, která beze studu odhazuje svůj oděv a vystavuje svá nahá ňadra vycházejícímu slunci.

Ten úspěch byl až neuvěřitelný. Dokonce se ozvaly se i rozličné ženské spolky u kterých jsem předpokládal, že budou pohoršeny, že by ji chtěly taky.

Už mám objednávky na šest kopií a pořád přichází další…

Kromě sochařiny ještě taky trochu maluji a tak se na mne obrátil můj kamarád, který je hasič, jestli bych jim do klubovny nenamaloval nějakou správnou hasičskou fresku.

No já si vzpomněl, jak jste nedávno k té mojí doutnající kůlně přišla místo s kýblem vody, s buřty napíchnutými na klacku a všem jste tím vyrazila dech.

Tak jsem namaloval hořící dům, okolo kterého sedí hasiči opékají si buřty.

Myslel jsem to jako vtip ale oni nedali jinak, než že přesně tohle chtějí mít na zdi své klubovny!

Zkrátka, ty vaše bláznivé nápady a ten váš kanadský smysl pro humor, mě úplně dostaly.

S normálními ženami jsem se vždy nudil ale vím, že s vámi by tomu tak nikdy nebylo!

Rád bych abyste se stala mou múzou a později možná i něčím víc…

Samozřejmě bych vám zaplatil i podíl z výdělku, protože bez vás bych tahle díla nevytvořil.

Tak mne prosím nenechte čekat a dejte mně vědět jak jste se rozhodla.

V úctě…"

V tom zazvonil mobil. Celá zmatená ze čtení dopisu po něm bezmyšlenkovitě natáhla ruku.

"Haló. Tady Nováková z realitky.

Tak na tu vaši chalupu mám hned dva zájemce. Kdyby se vám to hodilo, aby se na ní přijeli podívat"?

„Je mně líto, že vám působím komplikace ale já jsem si to s tím prodejem rozmyslela“.

„Budu hádat. Je v tom chlap“.

„Paní Nováková, vy jste ale obdivuhodný znalec lidí“.

"Ale vůbec ne. U žen, které chtějí prodat byt nebo dům, se mně tohle stává pořád. Napřed to honem chtějí prodat ale pak si to rozmyslí, protože se mezitím zase smířily s chlapem, od kterého chtěly pryč. A myslíte si, že vám to s ním teď vyjde"?

„Už dvakrát jsem to zvorala ale teď už udělám všechno, aby mně to s tím vyšlo“.

„No, tak to vám přeji hodně štěstí“.

Tereza uchopila růži, přivoněla k ní a zavřela oči.

Doufám, že veškerá smůla už je pryč, pomyslela si a na mě tady už čeká jenom štěstí.