Článek
Každý z nás má nějakého koníčka.
Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.
Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.
No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.
Barracuda
🔻
Snad nejhorší věcí, která může člověka potkat je, když se musí bránit proti někomu, koho nejvíc miluje. A právě o takové situaci vypráví i tento můj příběh.
🔺
Příběh zamilované Zuzany.
„No, já ti nevím Zuzi.“
Její starší sestra Irena se opřela v křesle a zatvářila se nadmíru starostlivě.
Zuzana se vnitřní bolestí zachvěla. Věděla, že to zase přijde.
„Mně se ti ten chlap nějak nezdá…“
Vždy to bylo navlas stejné!
Pokaždé, když se o ni někdo ucházel a ona ho přivedla domů, její starší sestra na něm vždy něco našla.
Jeden byl moc chudý, (vždyť neuživí rodinu…) druhý byl zase moc bohatý, (určitě jede v nějakejch špinavejch kšeftech, kde by jinak vzal tolik peněz…) další byl už rozvedený, (uvidíš, že se vrátí ke své bývalé ženě…) další zase jezdil na časté služební cesty, (určitě ti tam bude zahejbat…) na každém se něco našlo!
Až jí to jednoho dne konečně došlo!
Za tím odmítáním všech mužů, kteří se o ní ucházeli, nebyla starost o její štěstí. Ne!
Za tím bylo něco jiného.
Za tím byl strach z toho, že kdyby se vdala, její sestra by tady zůstala sama!
Proto jí každého nápadníka tak „starostlivě“ rozmlouvala!
Ale k něčemu to sestřino odmítání bylo přece jen užitečné. Díky tomu se teď objevil ten pravý!
Její současný přítel Pavel, jí připadal přímo fantastický.
Od začátku si hned ve všem rozuměli a dokonce i v posteli jí vyhovoval tak jako žádný z mužů před ním.
Když bylo Ireně čerstvých 18 a Zuzaně 10 let, tak jela rodina jako každý týden na chatu.
Jenže Zuzaně se před odjezdem udělalo špatně a dostala horečku. Tak zůstala doma a hlídala ji babička.
Auto mělo bouračku a jediný kdo vyvázl byla Irena. Ale při havárii si rozdrtila nohu.
V nemocnici ji oznámili, že od teď bude navždy kulhat!
Léta chodila po nejlepších lékařských kapacitách ale nadarmo.
Odpověď byla vždy stejná. „Je mi líto slečno ale nedá se nic dělat. To kulhání už vám zůstane.“
Pro Irenu to byla tenkrát strašná tragédie. O to horší, že byla vysloveně sexy typ.
Měla postavu jako proutek a k tomu obličej modelky. Ale kulhala!
Samozřejmě, že i s kulháním měla nějaké nabídky na chození ale byly to nabídky jak sama říkala pouze od „druhořadých“ mužů.
A ona byla příliš hrdá aby nějakou nabídku od druhořadého muže přijala.
Rozhodla se že raději zůstane sama a všechnu svou péči věnovala jen své mladší sestře.
A tak tu vždy byla jedna pro druhou…
Zuzana se zhluboka nadechla. Věděla, že teď musí kousnout do toho kyselého jablka.
Pohlédla na Irenin zdánlivě upřímný obličej.
„Vím o co ti jde. Nechceš tady zůstat sama. Ale teď se snažíš marně. Toho muže si vezmu.“
„Prosímtě neukvapuj se! Tohle určitě není pro tebe ten pravý. Jsi jen trochu poblázněná, protože je to hezkej chlap ale uvidíš, že ten pravý si pro tebe nakonec přijde.“
„Snažíš se marně. Toho muže si vezmu.“
Sestra sáhla po osvědčené zbrani, která jí zatím pokaždé vyšla.
„Prosímtě nezapomeň, kdo tě zachránil před dětským domovem a kdo tě vychoval. Uvědom si, že já to s tebou myslím dobře.“
„Snažíš se marně. Toho muže si vezmu.“
„Pojď, půjdem spolu nakupovat. Přideš na jiné myšlenky.“
Nakupování zatím na Zuzanu vždy spolehlivě zabíralo. Ale dnes to poprvé selhalo!
Zuzana už si připadala jako ohraná gramofonová deska.
"Snažíš se marně. Toho muže… “
"No to si teda nevezmeš! Já ti v tom zabráním, rozumíš. Jak si to vlastně představuješ, ty nevděčnice? Že ty se budeš každou noc v posteli pelešit s krásným mladým chlapem a já, která jsem ti obětovala všechno, já, která jsem tě vychovala, tady bude celé dny dřepět sama?
To určitě!"
Všechna ta léta zakrývané flustrace z toho, že nemůže žít stejně jako ostatní ženy se z ní teď prudce hrnula ven jako zapáchající proud zvratků.
Mluvil z ní strach.
Dokonce nejhorší ze všech strachů. Mluvil z ní strach, který byl horší než strach z nemoci a horší než strach z násilnického manžela. Mluvil z ní strach ze samoty!
Strach z nekonečně dlouhých listopadových večerů, kdy bloudíte setmělým opuštěným bytem z místnosti do místnosti a nikdo na vás nepromluví!
Když vás ovládne strach ze samoty, už nejste schopni vnímat žádné logické ani morálmí argumenty.
Nevnímáte už vlastně nic a zároveň uděláte všechno abyste se zachránili.
„Jestli teď odejdeš, tak už se nevracej! Tady už pro tebe nebude místo!“
Zuzana pochopila, že slovy už nic nezmůže.
Teď už musí jednat.
Vzala si sportovní tašku a mlčky do ní hodila několik nezbytností.
Sestra ji celou dobu sledovala nasupeným pohledem.
Uchopila tašku, těžkým krokem vyšla z bytu a tiše zaklapla dveře.
Vyšla na ulici.
Věděla, že ji její sestra za záclonou pozoruje a nejvíc ze všeho na světě si přeje aby se otočila a vrátila domů!
Ale věděla, že jestli to udělá, už nikdy nedokáže znovu odejít a ztratí tak vlastní život.
A tak toho dne šla jejich ulicí krásná a velmi smutná žena.
A po tváři jí stékaly slzy.
