Ázerbájdžán. Země, kde hoří kámen i voda

Hlavní město Ázerbájdžánu, Baku, drží prvenství mezi všemi hlavními městy. Jedná se totiž o nejníže položené hlavní město na světe. Za posledních 20 let prošlo výraznou proměnou, která zásadně změnila jeho panorama. Nezapadá tak ani do představ typických kavkazský měst. Během této doby vyrostly třeba v noci plápolající plamenné věže Flame Towers, futuristické Centrum Heydara Aliyeva, obchodní centrum Deniz Mall, připomínající operu v Sydney, nebo muzeum koberců postavené ve tvaru srolovaného koberce. Kontrastem k moderním stavbám je historické jádro Baku, kterému dominuje palác Širvanšáhů, pozůstatky městského opevnění, nebo Panenská věž, která je jedním ze symbolů historického Baku.

V rámci celého regionu je Baku takový netradiční úkaz. Moderní, bohaté město s řadou futuristických staveb, které je často pořadatelem nejrůznějších sportovních nebo kulturních akcí. Jako příklad lze uvést Velkou Cenu Formule 1, která se jezdí přímo v ulicích města, nebo finále fotbalové Evropské ligy mezi Arsenalem a Chelsea, které se v Baku uskutečnilo v roce 2019. Za hranicemi města se však nachází krajina a vesnice typické pro celý region Kavkazu. Rozdíly mezi Ázerbájdžánem, Arménií, nebo Gruzií se ve vesnických oblastech téměř smazávají a i zkušený cestovatel by měl problém poznat, ve které z těchto zemí se právě nachází.

Baku za svůj současný rozvoj vděčí hlavně přírodnímu bohatství, plynu a ropě. Ropa se zde těžila už v 18. století. Využívána tehdy byla jako mazivo, nebo v kožedělném průmyslu a způsob těžby byl tehdy poměrně primitivní, kdy se z vyhloubených studní vytahovala ropa v kožených vacích, které pak byly na oslech přepravovány k zákazníkům. Na přelomu 19. a 20. století byla oblast Baku zřejmě vůbec největším producentem ropy. To už se těžila za pomocí dřevěných ropných věží, přepravována byla po železnici a typickým obrazem této doby byly ropná jezírka a země nasáklá ropou, nebo přímo tryskající a vyvěrající ropa z vrtů. I dnes je v okolí Baku možné spatřit rozsáhlá ropná pole, vlastně se dá říct, že celé město obklopují, i když nejvíce se jich nachází na Abšeronském poloostrově. Postupem času se těžba přesunula z pevniny i do Kaspického moře.

To, že se pod zemským povrchem nachází ropa a plyn, dokazují i mnohé přírodní úkazy. Na okrajové části Baku bychom našli hořící skálu Yanar Dag. Jedná se o zemní plyn, který uniká skrz pórovitou, pískovcovou vrstvu. Oheň zde bez přerušení plápolá údajně od 50. let minulého století, kdy ho nedopatřením zapálil pasák ovcí. Obdobná anomálie, hořící voda Yanar Bulaq je k vidění na jihu Ázerbájdžánu u města Astara. S vyvěrající podzemní vodou uniká metan, který po zapálení na hladině vody rovněž hoří. Přítomnost plynu, hlavně kolem Abšeronského poloostrova dokazují i pole bahenních sopek. Ty vznikají nad nalezišti plynu, který na povrch země vytlačuje podzemní vodu. Voda rozpouští jíl, který na povrchu země probublává a následně na vzduchu zasychá a tvoří kuželovité útvary. Voda i bahno v sopce jsou studené. Sopky obvykle dosahují výšky několika metrů, ale nejvyšší bahenní sopka svět Taragaj Dag má přes 400 metrů. I tuto sopku bychom samozřejmě našli v Ázerbájdžánu. Přestože bahenní sopky vypadají neškodně, některé z nich mohou explodovat a erupce pak dosahuje i stovek metrů. V roce 2021 došlo k velké explozi bahenní sopky v Kaspickém moři, plameny byly vidět mnoho kilometrů daleko.

Baku je skvělým výchozím místem pro většinu výletů po Ázerbájdžánu. Samo o sobě nabízí spoustu míst k vidění a mnoho dalších je i v jeho okolí. Kromě těch výše uvedených se nabízí návštěva Aleje mučedníků s věčným ohněm, který připomíná oběti ruské intervence v lednu 1990, nedaleké Bakuské panorama, vodní kanály Little-Venice, které lákají na malou okružní plavbu v gondolách a navazující bulvár s procházkou po pobřeží Kaspického moře, nebo Military Trophies Park, což je venkovní výstava vojenské techniky ukořistěné Arménii ve válkách o Náhorní Karabach. Vodní kanály Little Venice byly vybudovány už v roce 1960, dnešní podobu mají od roku 2012, kdy prošly rekonstrukcí.  Za návštěvu stojí i zoroastriánský chrám věčného ohně Ateshgah, nacházející se na periferii Baku směrem k letišti Heydara Aliyeva. Dnes už je sice věčný oheň napájen plynovým potrubím, protože vlivem předimenzované sovětské těžby plynu ten původní plamen vyhasl, ale i tak toto místo má svou tajemnou atmosféru a dlouhou historii. Chrám byl vystaven někdy kolem 17. století, ale jako místo zoroastriánských uctívačů ohně sloužil už mnohem dříve.

Druhé největší město ázerbájdžánské město Sumgait leží asi 30 km severně od Baku. Neblaze proslulo útoky na arménské obyvatelstvo v roce 1988, což bylo jednou z rozbušek vleklého konfliktu o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a sousední Arménií. Kolem města se nachází rozlehlé průmyslové areály, hlavně metalurgické a chemické závody. Centrum města nebo promenáda působí ale klidně, až ospale.

A pokud se vydáme od města Sumgait dále na sever, směrem k ruskému Dagestánu, po necelých 60 kilometrech dorazíme do pohoří Candy Cane. Jeho typické bílo-červené zbarvení má na svědomí vyšší obsah břidlice a železa v půdě. Oblast není nijak významně navštěvovaná, lze bez problému přijet po silnici až k pohoří a uskutečnit menší trek, jehož cílem může být například posvátná, pětiprstá hora Besh Barmaq.

O dalších sto kilometrů dál leží městečka Quba a Qusar, větší obce v regionu, kde lze najít bydlení, obchody, restaurace a je odtud možné vyrazit na výlety do hor nebo do horského střediska Shahdag, které je největší zimní středisko v Ázerbájdžánu s asi 15 lanovkami a necelými 20 km sjezdovek. Nabízí ale řadu aktivit i v létě. Nachází se v pohoří Velkého Kavkazu v blízkosti hranic s ruským Dagestánem. Nedaleko zimního střediska leží vesnička Laza, v jejímž nejbližším okolí se nachází několik vodopádů. Celou scenérii pak dokreslují vysoké, zelené vrcholy všude kolem. V Laze si návštěvníci mohou vychutnat typický čaj vařený v samovaru nebo podniknout trek do nejvýše položoné vesnice na Kavkaze, Khinaliq. Khinaliq je zároveň zřejmě nejodlehlejším osídlením v Ázerbájdžánu. Místní obyvatelé dokonce mluví i odlišným jazykem. Mezi obcemi Laza a Khinaliq se nachází zoroastriánský chrám nebo hora Heydara Aliyeva.

Západně od Baku leží město Šamachi, jehož součástí je největší a nejstarší mešita na Kavkaze, nebo památník mučedníků s rozpadající se stíhačkou sovětské výroby, SU-15. Mešita Jummah odolala několika zemětřesením i úmyslně založenému požáru na počátku 20. století. Většinu sovětské éry ale spíše chátrala. Nákladná rekonstrukce proběhla až v roce 2009.

Lahich je horská vesnice, do které vede jen jedna cesta. Na ní navíc hrozí pád kamenů do vozovky. Sama vesnice má bohatou historii v obrábění mědi a dalších kovových výrobků. Typické pro Lahich jsou kamenné domy a ulice, na nichž se nachází množství obchůdků s vystaveným artiklem a několik restaurací a kaváren. Cestou do Lahiche lze zastavit u vysutého mostu, po kterém se za 2 manaty lze dostat na druhou stranu, sejít k říčce, která teče pod mostem a dopřát si příjemnou koupel.

Sheki leží na severu země, asi 320 km od Baku. Zajímavé je pro někdejší karavanseraj, předělaný na hotel a Palác chánů, který je spolu s historickou částí města zapsán v seznamu Unesco. Palác je zajímavý hlavně zevnitř, protože okna jsou tvořena mozaikou z barevných skel a prosvítající slunce pak na podlaze tvoří barevné odrazy. Nesmí se v něm ale fotit, ani natáčet.

Cestou do Sheki směrem od Baku se lze zastavit ve vesnici Vandam. V ní se nachází socha Jean Clauda Van Damma ve své typické póze z dob největší slávy. Van Damme Ázerbájdžán několikrát navštívil a jeho syn Kristopher si vzal Ázerbájžánku za ženu. Jean Claude si tak zatančil i na místní svatbě.

Zhruba v polovině cesty mezi Sheki a Ganjou se nachází přehrada Mingačevir, Ta slouží kromě výroby elektřiny i k vodním radovánkám.

Ganja je třetí největší město Ázerbájdžánu, po Baku a Sumgaitu. Její asi nejvýznamnější památkou je mauzoleum Imamzadeh. Navštívit lze i lázně Chokak Bath, nebo pozůstatky opevnění a vstupní bránu do města Ganja Fortress Gate. Ganja je od Baku ale poměrně daleko, cesta autem zabere 5 hodin a poslední kilometry před vjezdem do města jsou lemovány portréty padlých vojáků v bitvách s Arménií o Náhorní Karabach, které se táhnou od dob rozpadu Sovětského Svazu. Ve městě se mimo jiné nachází i dům postavený z 50 tisíc lahví.  Nějakých 60 kilometrů od Ganji směrem na Baku bychom je město Naftalan, vyhlášené pro ropné lázně a koupele v ropě.

Několik desítek kilometrů jižně od Baku se nachází skalní památky Qobustan. Jedná se o místo pravěkého osídlení s malbami lovců a zvěře na skalách. V areálu je možné navštívit i muzeum. V okolí Qobustanu se také nachází několik polí bahenních sopek. K těm se dá dostat po nezpevněných pouštních cestách i autem. Jedna z takových cest k bahenním sopkám se nachází za obcí Qarakosa směrem od Baku.

Lenkoran je město na jihu Ázerbájdžánu u pobřeží Kaspického moře. Žije v něm asi 60 tis. obyvatel. Oproti Baku vypadá poměrně zanedbaně, ale samotné město asi nebude tím hlavním důvodem, proč by někdo mířil do těchto končin. Spíše poslouží jako taková základna k dalším výletům, například do hor, nebo k hořící vodě Yanar Bulaq. V samotném Lenkoranu je k vidění třeba kruhová pevnost Zindan Tower. Ta v počátcích svého vzniku tvořila základ obrany města, ale proslula spíše jako dočasné vězení mladého Stalina během prvních let existence Sovětského Svazu. Stalin po krátké době věznění údajně utekl podzemní chodbou k pobřeží Kaspického moře a odtud doputoval do Ruska. Věž se však navštívit nedá, neboť je v dezolátním stavu. U vjezdu do města se nachází něco jako hrad, ale je to jen zeď se vstupní bránou, za kterou nic není. Naproti „hradu“ se nachází areál zřejmě někdejší čajovny, v jejímž středu stojí obří atrapa samovaru. Nicméně i tento areál nevybočuje z celkového obrazu města a chátrá.

Na samotném jihu Ázerbájdžánu se nachází město Astara, které také tvoří hranici se sousedním Íránem. Nedaleko od Astary vytéká ze země hořící voda, pramen Yanar Bulaq, který můžete zapálit. V této oblasti se také vyskytují horké prameny, tzv. hot springs. Často se ale jedná spíše o malý pramínek.

Yanar Bulaq v překladu znamená hořící pramen a je jednou z dalších ohnivých zajímavostí Ázerbájdžánu. Spojení ohně a vody má samozřejmě své logické vysvětlení. Vodní pramen obsahuje vysoké množství metanu. Pokud nad pramínkem škrtnete sirkou nebo zapalovačem, pramen zapálíte. Často je potřeba mít i dost štěstí a času se k pramenu vůbec dostat. Každou chvíli zde zastaví auto s místními, kteří si plní vodou malé pet lahve, ale i velké barely. A než si všechny nádoby načepuje osádka jednoho auta, minimálně dvě další zastaví a postaví se do fronty. To všechno se děje proto, že místní věří v léčivé účinky vody.

Ázerbájdžán je také jedním z mála států, k jejichž rozloze patří i území oddělené jinými státy, tedy ležící mimo vlastní hranice. Těmto útvarům se říká exkláva a v Evropě je příkladem třeba Kaliningradská oblast, která patří Rusku, ale je obklopena Polskem a Litvou. V případě Ázerbájdžánu se jedná o exklávu Nachičevan. Ta vznikla v dobách formování Sovětského svazu. Nachičevan má krátkou hranici s Tureckem a zhruba stejně dlouhé hranice s Arménií a Íránem. Ázerbájdžán usiluje o trvalé, pozemní spojení s tímto svým územím. Z Baku, nebo Ganji je možné se do Nachičevanu dostat letecky.

Téměř nemožný je i vstup do oblasti Náhorního Karabachu, do kterého se lze dostat jen za základě povolení. Vstup bez povolení vlády Ázerbájdžánu bude znamenat následný zákaz vstupu do celého Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská vláda si vede seznam lidí, kteří na toto území bez svolení vstoupili. Je na něm i několik Čechů, mezi nimi zaujme třeba jméno cestovatele a spisovatele Ladislava Zibury. Při žádosti o ázerbájdžánské vízum, o které se žádá online, se úředníci budou ptát, zda jste oblast Náhorního Karabachu navštívili. Pokud jste na výše zmíněném seznamu, ani zamlčení této skutečnosti a vlastnictví druhého pasu nebude znamenat kladné posouzení žádosti o vízum. Příhraniční oblasti navíc mohou být a pravděpodobně i jsou zaminované, pohyb v těchto místech by tak byl zbytečným rizikem.

Za původní státní útvar se považuje Kavkazská Albánie s křesťanským náboženstvím, nicméně kolem 7. století došlo k dobytí jejího území Araby a následné islamizaci. V 11. století si území podmanily turkické kmeny. Zhruba z této doby pochází i základy jazyka. Turečtina i ázerbájdžánština jsou si velmi podobné jazyky a oba národy si rozumí. V novověku bylo území místem sporů a válek mezi Persií a Ruskem. Samostatný Ázerbájdžán vznikl až v roce 1918, ale jeho nezávislost trvala jen dva roky, než byl násilně začleněn do Sovětského Svazu. Během 2. světové války ropa z Ázerbájdžánu poháněla sovětské tanky na východní frontě a Kavkaz byl i proto jedním z cílů Hitlerova tažení. S rozpadem Sovětského svazu se rozhořel konflikt o Náhorní Karabach.

Karabach v překladu znamená černá zahrada, jedná se o hornatou oblast u hranic s Arménií. Ta byla osídlena Armény ještě před naším letopočtem, za dob prvního Arménského království. V průběhu času se vlivem migrací skladba obyvatel měnila. Migrace byly způsobeny převážně válkami, například mezi Ruskem a Persií, nebo i genocidou Arménů, kterou měla na svědomí Osmanská říše. V 19. stoleté byla populace Karabachu tvořena třetinou Armény a dvěma třetinami Azery, koncem 20. století byla situace opačná, Arménii tvořili většinu. V době utváření Sovětského svazu byla oblast Karabachu a Nachičivanu ponechána Ázerbajdžánu, Arménii připadlo území, které Nachičevan oddělovalo od zbytku země.

V posledních letech své existence měl SSSR více starostí sám se sebou a na řešení vrůstajícího napětí v oblasti Karabachu už neměl kapacity. K rozpadu svazu zcela jistě významně přispěla havárie elektrárny v Černobylu, závody ve zbrojení s USA, zbytečná a nákladná desetiletá speciální vojenská operace v Afghánistánu nebo rozsáhlé zemětřesení v Arménii v prosinci 1988. Už v lednu v tomto roce ale byly zahájeny deportace Azerů žijících v Arménii do ázerbájdžánských měst Baku a Sumgait. O měsíc později došlo v Sumgaitu k útokům na Arménské obyvatelstvo. To odstartovalo vlnu násilí na mnoha místech namířenou proti Azerům v Arménii a Arménům v Ázerbájdžánu. Následně byly statisíce Azerů žijících do té doby v Arménii přesídleno do Ázerbájdžánu. Dodnes jsou v Baku k vidění ubytovny s těmito uprchlíky. V roce 1991 vyhlásil Ázerbájdžán nezávislost na SSSR, Arméni žijící v oblasti Karabachu ale nechtěli být jeho součástí a vyhlásili zase nezávislost na Ázerbájdžánu.

Oboustranné násilí a nevraživost přerostly do otevřené války v roce 1992 a trvala do roku 1994, kdy bylo ujednáno příměří. V únoru roku 1992 arménské síly zaútočily na konvoj civilistů přesouvajících se z vesnice Chodžali na území Ázerbájdžánu. Zmasakrovány tehdy byly stovky civilistů včetně dětí. Každý rok, 26. února se tato událost nejen v Ázerbájdžánu připomíná. Další tragickou událostí je Sovětský vpád do Baku z ledna 1990, známé pod označením Černý leden. Tehdy došlo k vraždění civilistů ruskou armádou, které obsadila Baku, aby zabránila vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu. Za povraždění a zranění stovek civilistů následně Michail Gorbačov, jako generální tajemník SSSR obdržel v témže roce Nobelovu cenu za mír.

Konflikt o Náhorní Karabach se i přes příměří z roku 94 rozhořel ještě několikrát, například v roce 2016, nebo 2020. Oproti první válce má i díky vysokým příjmům z těžby ropy a plynu a následným masivním investicím do armády navrch Ázerbájdžán.

Velkým spojencem Ázerbájdžánu je Turecko. Na mnoha místech v Ázerbájdžánu vlaje vedle místní vlajky i ta turecká. Týká se to jak úředních míst, tak i soukromých. Turecko významně pomohlo Ázerbájdžánu v posledním střetu s Arménií k poměrně výraznému vítězství a územním ziskům. Například dodáním dronů Bayraktar. Arménie má výrazně horší pozici, jak geopolitickou, tak ekonomickou.

Ázerbájdžán je muslimská země, kde většinu tvoří šíité. Po Íránu je Ázerbájdžán druhou zemí s největším zastoupením šíitského islámu ve své populaci. V Íránu také žije početná komunita Azerů, která je dle různých zdrojů odhadovaná na 15 - 30 milionů lidí. V každém případě tato komunita svým počtem převyšuje počet Azerů žijících v samotném Ázerbájdžánu. Těch je okolo 10 milionů. Azerského původu je i duchovní vůdce Íránu, Alí Chameneí. V Ázerbájdžánu vedle sebe bez problémů existují i další náboženství, jako je judaismus nebo křesťanství. Pravoslavné kostely stojí v Baku, Ganje a Shamakhi. Většina obyvatel, hlavně ve větších městech je ale nábožensky spíše odměřená a víru nijak aktivně nepraktikují.

V Baku můžou být k vidění zahalené ženy, ale to jsou turistky z arabských zemí, v Ázerbájdžánu se ženy nezahalují. Také se zde pije alkohol, hlavně vodka a víno, což je částečně i dědictví po Sovětském svazu. Některé tradice ale mohou turistu z Evropy překvapit. Není vzácností u mešit vidět ohrádku s ovcemi. Pokud v rodině nadchází nějaké důležitá událost, koupí se ovce, která se následně obětuje, což by mělo zajistit úspěch a přízeň. Ovce se zpracuje a naporcuje. Je zvykem, že většina masa se rozdá mezi chudé, nebo příbuzné. Místo, kde se takto ovce obětují a zpracovávají je často hned u mešity a vypadá jako řeznictví. Příznivou budoucnost lze rovněž podpořit i darem chudému, který se nazývá názir. V praxi to bývá drobný finanční dar.

V Ázerbájdžánu je pořádání svateb bez nadsázky regulérním odvětvím místní ekonomiky. Hostiny se konají v honosných sálech a zvány jsou často vyšší stovky hostů. O zábavu se stará diskžokej, kapela, ale i tanečníci, bubeníci, ohňostroj a další doprovodný program. Stoly jsou plné jídla a pití a vše je po celý večer průběžně doplňováno. Uspořádání takové veselky vyjde na statisíce korun, není výjimkou ani účet přesahující milion, nebo miliony. Při průměrné mzdě v Ázerbájdžánu, která činí kolem 850 manatů (cca 13.000 CZK), se nabízí otázka, kde na to místní vdavkuchtiví lidé berou. Odpověď je jednoduchá. Každý z pozvaných hostů přispěje dle svých možností a z vybraných peněz se hradí náklady na veselku. Obvyklá výše příspěvku se pohybuje mezi 50 – 100 manaty, ale lépe situovaní jedinci, nebo bližší rodina může přispět i více. U vstupu do každého svatebního sálu se nachází zdobená skříňka, do které se vhazují obálky s finančními dary. Ty se na konci vyberou a vyúčtují. Počty svatebních hostů se pohybují řádově ve stovkách a to už dá dohromady pěkný obnos peněz. Svatební paláce se nacházejí v každém větším městě, jenom v Baku jich jsou desítky. Nesou označení Saray, což doslova znamená palác. V každém z takových paláců je ještě většinou několik oddělených sálů. V jednom paláci tak může proběhnout několik svateb za večer a další den znovu a znovu. Výzdoba sálů je honosná, na plastovém kvítí a obdobné výzdobě se obvykle nešetří. Uvidíte-li v Ázerbájdžánu budovu s označením Saray, nebojte se nakouknout dovnitř. Dominantou každého sálu je pódium s trůnem, které je určeno ženichovi a nevěstě. Na tomto místě sedí, pokud zrovna netančí, nebo se nevěnují svatebním hostům. Přestože běžně hraje na svatbách i moderní hudba, nemůže se žádná svatba obejít bez tradiční muziky a tanců. Netancuje se v párech, ale v kruhu. Často tancují muži odděleně, ale není to nijak striktní. Tradiční tanec obvykle zahrnuje rychlé kmitání nohama, ruce jsou zvednuté nad hlavou a šroubují neviditelné žárovky. Při některých tancích je možné vidět i tanečníky s nožem v zubech.

Oproti naším zvyklostem ale svatební veselí netrvá až do časného rána. Obvykle ještě před půlnocí vše končí, muzika přestává hrát a hosté odcházejí. Do sálu pak naběhne úklidová četa a připraví ho na další svatbu konanou další den.

To že jsou svatby lukrativním byznysem je patrné i na množství podnikatelů a různých podnikavců nabízejících doprovodné služby. V Baku jsou celé ulice plné obchodů s obleky, půjčovnami šatů, prodejců květin, zlatých šperků, voňavek a dalšího svatebního sortimentu. Na ulicích před obchody postávají naleštěné, bílé limuzíny ozdobené květinami a s řidiči v oblecích, připravenými okamžitě vyrazit a pro novomanžele a poskytnout jim odvoz do svatebního paláce.

S ázerbájdžánskou svatbou je spojena i řada tradic. Některé se odehrávají u nevěsty doma, jiné je možné vidět během veselky. Bývalo zvykem, že rodina ženicha zajistí dům a rodina nevěsty jeho vybavení. Často už po narození holčičky se rodina začíná připravovat na její svatbu a průběžně hromadí veškeré vybavení, které jednou bude tvořit tento dar, kterému se říká čehiz. Další z tradic je červená stuha zavázaná kolem pasu nevěsty. Ta se uvazuje doma, před odjezdem na veselku a značí počestnost nevěsty. Kdyby se nějakým nedopatřením náhodou stalo, že nevěsta před svatbou o počestnost přišla, lze to opravit chirurgicky. Záleží ale na tom, jak která rodina je tradiční. V Baku budou pravidla volnější, než v odlehlejších regionech. Přesto platí, že většina žen vstupuje do manželství jako panna.

Ázerbájdžán je ovlivněn polohou země mezi Ruskem, Tureckem a Íránem a tyto vlivy jsou patrné i v ázerbájdžánské kuchyni. Populární jídla jsou různé šašliky, kebaby, rýže a polévky. Velmi oblíbeným pokrmem z rýže, který je podáván i při slavnostních událostech je plov. Podává se v různých variacích s masem, ale třeba i sušeným ovocem. Oblíbené jsou placky kutab, dělané z pšeničné mouky a plněné masovou, nebo zeleninovou směsí. Výborné jsou třeba dýňové a velmi rozšířené jsou i z velbloudího masa, ačkoliv velbloudi v Ázerbájdžánu k vidění nejsou. Dolma je zelenina plněná mletým masem. Může se jednat o vinné listy, plátky baklažánu, nebo papriku. Ruské vlivy zastupuje v mnoha zemích populární polévka boršč, nebo různé obdoby pirožků. Za ázerbájdžánskou národní polévku lze označit dovgu. Ta se připravuje z bílého jogurtu, nebo kefíru a bylinek, jejichž základem je koriandr a kopr. Do polévky se přidává i rýže, nebo bulgur. Díky Kaspickému moři jsou oblíbeným pokrmem i ryby. Během hostiny se obvykle neservírují postupně jednotlivé chody, ale vše se na stůl přinese najednou a každý si bere to, na co má chuť. Národním nápojem je ázerbájdžánský čaj, který má někdy co dělat, aby svou pozici uhájil před vodkou. Ta je zase oblíbeným alkoholickým nápojem. V Ázerbájdžánu se ale dělají i dobrá vína, a to nejen z hroznů, ale i třeba granátových jablek. Rozšířenou značkou piva je Xirdalan. Milovnící zlatavého moku mohou navštívit pivovar s restaurací Beerbasha. Výborné pivo v moderně zařízené restauraci s dobrou kuchyní jen pár minut chůze od Flame Towers. Z nealkoholických nápojů je kromě čaje populární i kompotová šťáva, nebo ayran, rozmíchaný jogurt s vodou a solí. Hlavně v teplém počasí je ayran velmi osvěžující. K čaji přijde vhod murebbe, což je ovoce vařené ve vodě s cukrem a následně uložené v zavařovací sklenici. Často to jsou třeba třešně, hrušky, meruňky, nebo další podobné ovoce. Díky cukrové lázni je velmi sladké, ale s hořkým čajem se chuťově dobře doplňuje.

Na fotografiích níže jsou k vidění rozdíly mezi moderním Baku a dalšími regionu Ázerbájdžánu. O rozmanitost v této zemi opravdu nouze není.