Článek
Před pár dny jsem dostal na auto botičku. Zaparkoval jsem pod okny svého bytu v Praze, u takové zídky v jednosměrné ulici. Tak jako v minulosti mnohokrát, abych na auto viděl z okna. Stejně to dělalo dalších zhruba deset dalších majitelů aut, kteří bydlí v okolí. Parkování v celé oblasti je ovšem upraveno značkou, podle které se na tomto místě stát nesmí, což je taky fakt. Nikdy v minulosti to nikdo neřešil, auta nikomu nepřekážela a parkování na tomto místě bylo všeobecně tolerováno. Městská policie, ovšem dostala hlášení a musela vyrazit konat. A všechna auta na tomto místě vybavila botičkou. Po zjištění situace jsem dle zanechané instrukce zavolal na uvedenou služebnu. Strážníci následně přijeli, udělil mi vcelku mírnou pokutu a botičku odstranili. Potud na tom není nic neobvyklého a podobná věc může potkat stovky, ne-li tisíce řidičů.
Během doby, co jeden ze strážníků demontoval zařízení a vyřizoval potřebnou agendu, dal jsem se do řeči s jeho kolegou. Ten mi sdělil, že na místo museli dorazit a auta botičkami vybavit, protože dostali hlášení od někoho z uvědomělých občanů. Doslova řekl, že nedělají nic jiného, než že jezdí na základě udání. Že ví, že společenská nebezpečnost takto zaparkovaných aut je nulová, že by je něco takového ani nenapadlo řešit, pokud auta nikomu nepřekáží. Ale že na udání věc prostě řešit musí. On, ani kolegové prý nemají dostatek času a kapacit řešit problémové jedince v centru, nebo závažnější přestupky, během služby se ani nezastaví a korzují Prahou aby odbavili veškerá udání, kterých prý v poslední době značně přibývá. Strážník rozhodně nevypadal, že by ho to samotného těšilo. Těžko se mohu zlobit na policii, že mi přijeli botičku nasadit, ale říkám si, co vede lidi k tomu, že udávají své sousedy? Je to škodolibá radost z toho, že někomu způsobí problém? Kolik takových sousedů máme ve svém okolí? Lidé se prý chovají čím dál tím hůř a jsou zlí. Podle toho, co říkali strážníci je takových lidí mnoho a jejich počet spíše roste. A asi se nelze divit, takové udávání má v Čechách vybudovanou tradici. Soused souseda udával Gestapu, pak komunistům, a teď alespoň policii. S tímto vědomím jsem rád, že žijeme v demokratickém zřízení, kdy udávání není pro život, zdraví, ani budoucnost ohrožující. Tedy pro život udávaných. Život někoho, koho udávání naplňuje a přináší mu radost asi sám o sobě moc šťastný nebude a takového člověka je mi spíše líto.
