Článek
Za každou jistotu se platí a žádná garance není zdarma. A dovolenkový průmysl není výjimkou. Podle zákona tak každá cestovní kancelář musí mít uzavřeno povinné pojištění proti úpadku. To kryje klienty v případě krachu cestovní kanceláře, zajistí jim repatriaci, tedy návrat domů, pokud jsou tou dobou v zahraničí, nebo je kryje pro případ nevrácení zaplacené zálohy za zájezd, který se vinou úpadku CK neuskutečnil. Na počátku byl nepochybně dobrý úmysl, ochránit klienta. Realita je ale taková, že CK samozřejmě cenu pojištění promítne do ceny zájezdu, čili se tím zvýší obnos peněz, které musí zájemce o zájezd vytáhnout z kapsy. Cestovní kanceláře také musí toto pojištění každoročně u pojišťoven obhajovat a prodlužovat. V případě, že ho neobhájí, přijdou o koncesi a nebudou smět vlastní zájezdy prodávat. A cestovní kancelář, která nesmí vytvořit a prodat zájezd, je odsouzena k zániku. Pojištění, které tak má klienta chránit před zánikem cestovní kanceláře má tak paradoxně na svědomí zánik cestovních kanceláří.
Ve zvláštní situaci jsou i pojišťovny. Musí nabízet produkt, který často nabízet nechtějí, protože jim to zkrátka obchodně nedává smysl a záměrně jeho podmínky upravují tak, aby nebyly atraktivní. Nelogicky vysoká spoluúčast, třeba až 80 % z pojištěné částky, vysoká minimální pojistná částka, nebo neúměrně vysoká cena pojištění jsou toho důkazem. Představte si takovou situaci třeba u povinného ručení. Stát po vás bude chtít, abyste si sjednali pojištění na škodu ve výši 100 milionů korun, jinak nesmíte s autem na silnici. Po pojišťovně stát zase chce, aby takový produkt majitelům vozů nabízela. Ta ho nabízet nechce, ale musí. Přijde tak s řešením, že vás na těch 100 milionů pojistí, ale s 80% spoluúčastí a draze. Zákonu vyhovíte, pojištěn jste, platíte drahou pojistku a v případě škody budete platit 80 milionů ze 100. A nebo vás takové podmínky odradí od vlastnictví vozu. Že to nedává smysl? Nedává. Ale je to realita, která spoustu majitelů cestovních kanceláří odradí podnikat. A ty které neodradí, ti musí nesmyslné podmínky promítnou do ceny, kterou zaplatí zákazník.
Radši bez garance. Zůstat neplánovaně na pláži v Egyptě, Řecku, nebo Turecku, protože cestovní kancelář uprostřed vašeho zájezdu zkrachovala, není ideální situace, ale zdaleka není ani neřešitelná. Komerčních letů je během sezony k dispozici dostatek, stejně tak vlakových a autobusových linek. Pokud bych si měl vybrat, zda na sebe vzít takové riziko, nebo zda za každý zájezd přeplácet za pomyslnou ochranu, pak se vždy rozhodnu pro první variantu.
Nemělo by být úlohou státu chránit za každou cenu každého. Úroveň ochrany je většinou diskutabilní, ale vždy znamená zvýšení cen služeb a vznik překážek v podnikání. To znamená menší konkurenci a to opět znamená vyšší ceny. A nebo pokud stát chce chránit každého spotřebitele, tak proč nejsou chráněni spotřebitelé ostatních odvětví. Zaplatím-li třeba za zhotovení, nebo rekonstrukci domu zálohu a zhotovitel zkrachuje, kdo mě ochrání? Zaplatím-li za objednané zboží na internetu a žádné mi nepřijde, kdo mě ochrání? Když mi špatně opraví auto a já nabourám, kdo mě ochrání? Proč takovou ochranu musím nezbytně platit u nákupu cestovních služeb, když nechci? A proč ji u jiných služeb platit nemusím?
