Článek
Tak přesně tahle věta, kterou uvádím v perexu, mě včera napadla u stolu na Barče. Přesněji: v Kulturním domě Barikádníků ve Strašnicích. Odedávna se tomuto starému kulturáku neřekne jinak než Barča. Legendární Barča byla postavena v roce 1945 -46 jako provizorní kulturní zařízení a před rokem 89 se tu konala koncertní vystoupení neoficiální kulturní scény. Barča jede dodnes a za sebe musím říct, že jsem tomu moc ráda. Barča si nese fluidum takových těch kulturáků, ve kterých se kdysi dělaly zábavy, tancovačky, hrála se divadelní představení, koncerty, schůzovalo se, apod. Jeden čas se proslýchalo, že Barču zavřou a proběhne rekonstrukce, a to jsem si s lítostí říkala, že už starší generace bude mít po čajích. Jenže se tak nestalo. Ty tzv. čaje jedou dál. Odpolední, nedělní setkání s taneční hudbou, která převážně navštěvují senioři. A sem tam takové padesátky jako já.
Když jsem před pár lety Barču navštívila poprvé (tedy to nedělní taneční odpoledne), byla jsem nadšená, byť se to kolem mě hemžilo lidmi úctyhodného věku. Uvědomila jsem si tehdy, že na tom vůbec nesejde, kolik je člověku let. Ti lidé na Barče mi ukázali, že s vyšším věkem nic nekončí a že záleží jen na člověku, jestli bude sedět doma na zadku, litovat ušlých let, počítat bolesti a trápení, a nebo bude žít a radovat se z toho, co krásného mu život ještě může nabídnout. A lidi na Barče to umí. Umí žít a tím životem doslova a do písmene tančit.
Stejně jako tehdy mi ta včerejší tancovačka na Barče přinesla spoustu krásných a dojemných momentů a zamyšlení. Kolikrát jsem za to odpoledne, které začíná v neděli ve dvě a končí v šest, musela žasnout, jak úžasně se ti lidé umí bavit a tančit tak, že v mém srdci strčí do kapsy i celou slavnou televizní Stardance show. Fakt, že jo. Celé to moje odpoledne na Barče je taková exkurze do světa našich seniorů. Cítím, že jejich tanec na Barče je něčím víc než pouhým tancem. Je to skutečné vyjádření touhy po životě. Vyjadřují to celou svou bytostí. Tančí, protože tančit chtějí. Z jejich projevu, ať už v případě oblečení, tance, nebo chování do mě vstupuje opravdovost a nefalšovanost. Na Barče si hluboce uvědomuji jistou posvátnost té přítomnosti, která se tam odehrává. Té lidské pravdy, která je v některých momentech i úsměvně naturální, dojemná, poetická i krásná zároveň. Krásná v té opravdovosti života, který touží být naplněn. Snad možná proto, že jsou ti lidé starší než já, ustupuje do pozadí to, co bych zřejmě vnímala v podniku, kde bych se setkala se svými vrstevníky, a dominuje v mém prožitku úcta, obdiv a pokora - a to, co by člověk i mohl chtít komentovat a glosovat, prostě vnímá jako jistý projev neúcty. Uvědomila jsem si, že na Barče jsem najednou schopna přijímat celý ten odpolední příběh přesně takový, jaký je. Něco v člověku se samo vzdává veškerých soudů… a pokud i samovolně vyvstanou, samy opět zanikají pod silou zažívané přítomné podstaty.
Můj fajn pocit na Barče navíc umocňují taneční melodie staršího data, které jsem ovšem milovala už jako holka. Třeba takový sexappeal Chladilova hlasu si uvědomuji už hodně dlouho a např. americké fláky ze šedesátek a sedmdesátek, při kterých se člověk zasní, tak ty si taky vždy ráda dám. O těch českých ani nemluvě. Zkrátka to pojímám jako krásný úlet v čase. Takový dotek věčnosti, kterou si ty písně v sobě nesou. Už jenom pro ně stojí za to ten život žít.
Včerejší jízda na Barče byl jeden velký životní tanec, za který všem, kteří byli přítomni ze srdce děkuji a smekám.
Na závěr hudební ukázka písně, která včera také zněla, a velké poděkování náleží i kapele Hvězdný prach, která se tohoto známého songu ze sedmdesátek moc hezky zhostila.
https://youtu.be/AnFxAnbJD8A?si=QC3mHANcS5×6v3Np
