Článek
Dnešní moje zastaveníčko z bohnické psychiatrické léčebny, kam zase pravidelně dojíždím na návštěvy za svým synem Izákem, nebude o mém synovi. Je to momentka. Chvilka uvědomění si krásy přítomného okamžiku a propojení člověka s člověkem.
Po asi dvouhodinové návštěvě a procházce bohnickým areálem, parkem s vůní nadčasovosti, jistého kouzla a osobitosti, zvoníme s Izákem na sestřičku pavilonu sedmadvacet, který už několik let patří rovněž dětským pacientům. Jak už jsem psala, Izákovi se blíží plnoletost a zřejmě je to jeden z našich posledních pobytů na dětském oddělení. Velmi intenzivně si uvědomuji, jak čas neúprosně letí a velmi zřetelně před sebou vidím moment, kdy byl Izy v jeho osmi letech poprvé v Bohnicích hospitalizován. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se v Bohnicích Izák stane starým známým, nevěřila bych. Uběhlo deset let stálých návratů, vzletů, zvratů i pádů, ale i věčně přítomné vděčnosti za péči a naděje, že bude líp. Naděje a láska. Láska? Ano, láska. Ta láska, kterou při každém vstupu do bohnického areálu vnímám na každém kroku: fluidum historie léčebny, převelký a ojedinělý počin architekta Václava Roštlapila z období první republiky, architektura pavilonů, vše v lůně nádherné přírody, kostel, pacienti, lidi se svými osudy, jejich příbuzní, lékařský personál, zaměstnanci, pomoc, úleva, spočinutí… To všechno jsou pro mě Bohnice.
A lásky se dotknu i dnes. Momentu, kdy jsem si uvědomila, jak krásné je být maminkou a že být matkou neznamená, že miluji a zajímá mě jen to moje dítě. Pro mě být maminkou znamená hluboce cítit i duše Izákových souputníků, dětí, kterým byl do vínku dán osud psychiatrického onemocnění.
Po krátké chvíli nám přichází otevřít sestřička. Není sama. V patách má mladého muže, který něco potřebuje. (Vracím Izáka na oddělení a čekám, že si ještě skočí na pokoj, aby mi předal věci k vyprání.)
Na velmi krátkém časovém úseku, který mám - si nebylo možno nevšimnout zvláštnosti onoho mladíka (pacienta), který doprovázel sestru. Připadal mi svým vzezřením jako štíhlý elegán. Nepobíhal v teplákách a triku, ale měl košili s krátkým rukávem, černé džíny a krátce střižené tmavší vlasy, tak trochu na patku. Na nose mu seděly brýle s jemnou obroučkou a jak jsem mohla vyrozumět, tak se velmi klidně, ale přesto bych řekla, že i naléhavě neustále domáhal sehnat nějakého pana ošetřovatele. Působil na mě tak, jako by byl jednou částí své osobnosti velmi koncentrován sám na sebe a druhou se snažil ve svých možnostech zkorigovat s vnějším světem. Pociťovala jsem, že naplnění jeho potřeb bylo pro něj v tu chvíli tou nejdůležitější věcí na světě. Přesto mi celé vzezření toho chlapce a způsob chování bylo něčím velmi milé a blízké. Jako máma kluka, který už deset let pravidelně jezdí do Bohnic kvůli diagnoze Aspergerova syndromu jsem k těmto lidem asi dost otevřená. V těch pár momentech, než Izák přitáhl věci, vnímám své srdce. Srdce napovídalo: Adéháďák? Asperger? Depresář? Obsedant…? A něco ve mně jako by na nějaké úrovni chápalo toho kluka, který ke mně promlouval zároveň něčím velmi dobrým, sympatickým, milým a inteligentním. Byl to moment, kdy je člověk hluboce propojen s tím, co ho obklopuje. Byla bych schopna uvědomit si tyto skutečnosti, kdyby mi osud nevybral tak složitý život s mým synem?
Náhle se jako slon v porcelánu přiřítil Izák se svým pytlem na praní, který mizí v mojí tašce. Mizí i moment uvědomění si náhlých, křehkých, láskyplných, životních spojitostí.
Jen ještě v samotném závěru, kdy se loučím s Izákem a se sestřičkou, mě dojme a přivede k pozdějšímu přemýšlení způsob, jakým mi ten mladý muž řekl: Na shledanou. Podíval se na mě, vyřkl pomalu a s rozvahou loučící frázi a velmi pozorně se podíval, zda mu bude odpovězeno. Odpovídám mu zvesela: Na shledanou. Chlapec uspokojen odstupuje od dveří a já odcházím.
Byla to lekce života? Bezesporu ano. Celý život pojímám jako jedno velké učení. Věnovat pozornost jeden druhému. Naslouchat. Vnímat. To je to, oč tu kráčí a co jsem si v ten moment měla znovu uvědomit.
https://youtu.be/F8iqzoWs-1Y?si=-5l_Kppptp7FqG7u
