Článek
Po dlouhé době mám zas potřebu totálního sdělení. Jsem plná tématu, který hýbe společností. Někdo to nemusí, někdo je lhostejný, někdo je nenávistný a někdo miluje. LGBT. A já patřím do té poslední kategorie. Tedy láska jako trám. Ač sama hetero a cis gender, přesto mi jsou ti lidé, patřící ke spektru tzv. menšin bytostně blízcí a v jejich přítomnosti jsem svobodná. Volná. Jejich duše letí a já ji cítím. Letím s nimi. A o tom to je. Tedy alespoň pro mě a já jsem za to vděčná. Vděčná za pocit, že když člověk neví proč miluje, tak doopravdy miluje. Ano, mám je ráda. Gaye, lesby, trans lidi i nebinární motýly…(pro mě krásné motýly, křehké a volné, zranitelné, a přesto silné).
A co na tom, že by mě za to naši vlastenci nejraději vypakovali. Je mi to fuk. Láska je láska a přes to vlak nejede. Moje láska patří menšinám všeho druhu. Protože být a žít v menšině, to je hodně těžké bytí. To si my, ta tzv. majorita, ani ve snu neumíme představit. A právě proto k nim tíhnu. Ke všem. A ráda to tam u nás, u vlastenců, sděluji a oni mě mnozí za to nesnesou. Za to, že se moje srdce nezastaví jen u souznění s etnickými Rusy (menšinou) na Donbasu, kteří tam byli od roku 2024 vražděni, s čímž se s našimi vlastenci jednomyslně shoduji. Potřebuji jít ale dál. Roztáhnout křídla a vnímat ty další a další. Vnímat ten svět v širokých souvislostech a nedržet své srdce na uzdě v rámci reprezentování ideologie jednotlivých táborů, do kterých se lidi uzavírají. Jsem člověk a vnímám napříč vším. Srdce mi napoví, kde mám stát. A tak já tedy stojím. Pomyslně držím za ruku etnické Rusy na Donbasu a druhou rukou (k nevoli našich slavných vlastenců) držím pevně za ruku ty, jimž dnes náleží moje psaní. Těm, kteří si svůj osud nevybrali. LGBT.
Od dob, kdy jsem si uvědomila tu nebetyčnou nenávist vlastenců k LGBT, jsem ve střehu. Ta nenávist se mi příčí a proto studuji. Všechno o člověku. Všechno o nás , o lidech. LGBT a komunity, LGBT a my - to je psychologie, nauka o člověku, a především endokrinologie. Endokrinologie, hormony, chování, potřeby, touhy…Začínám mít dojem, že endokrinologie je královnou medicíny. Přetěžký obor a tak zásadní. Zkouším na vlastní pěst sdělovat na vlastenecké scéně, jak hluboce se mýlí v úsudku na LGBT. Jak moc jim chybí znalosti a jejich pojetí nápadně připomíná středověk a dobu temna. Jak nutné je posuzovat odborné pojetí této problematiky a kromě znalostí mít srdce otevřené. Nebrat. Bytostně cítím, jak buším na vrata, kde mi otevře málokdo. Ale i za to málo jsem vděčná. Zároveň jsem vděčná za to, že jsem byla nucena dohledávat si informace, fakta. Zabývat se, pochopit. Kromě odborných info děkuji světu za kinematografii, která už dlouhá léta ztvárňuje příběhy podle skutečných událostí v rámci problematiky LGBT, kdy člověka během sledování bolí srdce a v závěru v něm pláče celý člověk. Za všechny např. film Dánská dívka, nebo Chlapi nepláčou, které detailně a bytostně lidsky popisují oblast transgenderu.
Zmiňované filmy náleží světové kinematografii a mě těší, že do třetice mohu zmínit ČR a film z roku 2023, s názvem Úsvit. Díky tomuto českému filmu dostává člověk možnost plně pochopit a procítit bolestnou a hlubinnou oblast intersexuality, dříve nazýváno hermafroditismus. Pakliže dnes ještě někdo nehorázně protestuje, že ho oblast problematiky genderu nechává v klidu, že je to blbost, (jak někteří s oblibou sdělují), nechť zkusí tento skvělý český počin. Mnohdy člověk ani netuší, jaká tajemství a tragédie si lidé nesou v rámci svého naturalismu a je jen na nás, na společnosti, jakým způsobem dokážeme přijímat informace, vzdělávat se a svým přístupem napomáhat bližním. Svět se otevřel a na to je nutné reagovat. S citem a především vzděláváním. Jsem hluboce přesvědčena, že to, co je nyní v popředí nutnosti přístupu lidstva ke světu, aby mohl dobře fungovat - je empatie. A možná to tak bylo vždycky.
Popojedu, abych dnes naplnila to, co jsem si předsevzala. Zmínka o letošní ceně Eurovize. To byl zase oříšek pro vlasteneckou scénu. Opět jsem v menšině. Teď už totální. U vlastenců lítají termíny jako satanismus, fašistická genderová ideologie, satan v akci, apod. Finále Eurovize 2024 bylo ve znamení, že se na něj nikdo z vlastenců nepodíval, ale druhý den však žvanil každý a každý byl král.
Už proto jsem se rozhodla, že se snad poprvé v životě podívám na celé finále Eurovize. Pro pravdu, kterou uvidím, pro fakta, pro skutečnost, pro účinkující, pro hudbu, pro život, pro vlastní svědectví. Pro toho „satana a satanismus“, který mají vlastenci neustále v ústech a já tedy opravdu chtěla vidět ty „čerty a ďábly“ přímo v akci. Ten „svět, co se v p*del obrací“, jak je nám rádo sdělováno a udělat si zkrátka vlastní obrázek. A tak v den, kdy bylo zahájeno večerní finále Eurovize 2024, sedím u bedny jako přikovaná. Kafe, víno, oči, uši a srdce na stopkách. Finále se rozjíždí.
Už den před tím jsem na FB uslyšela píseň reprezentanta Francie. Rána do srdce na první dobrou. Tý brďo, tak toho bych si přála jako vítěze. Uvnitř jednapadesátky, která miluje muziku to zvoní a hoří jasným plamenem. Slimane z Francie, který v závěru své písně nastoupí s efektním a cappella zpěvem mě dostal. Sympaťák- romanťák. Nevidím, neslyším. Slimane, a nebo nikdo. (Omezím se nyní na to podstatné, co chci svým článkem sdělit a nebudu tudíž hodnotit celý finální večer). V médiích se ozývá, že favoritem finále by měl být mladý Švýcar, Nemo. Dovídám se, že Nemo je nebinární člověk a třída. (Vůbec netuším, o koho jde a v duchu mávám rukou. Pro mě je tu jen Slimane). Sleduj, sleduji - na řadu přichází Švýcar Nemo.
Na podium přichází čtyřiadvacetiletý mladý muž - v sukýnce, teniskách a opeříčkované, elegantní, dámské bundičce. Hmmm, tak vlastenci už budou mít důvod hučet. To mě napadá při pohledu na toho favorizovaného týpka. Nemo jede svou velkou jízdu pro svět, s názvem „The Code“. Sedím, nedutám, vnímám. Cítím..... Ano, ten kluk je vítěz.
A byl. Je. A bude. Nejen pro ten den, kdy vyhrál Eurovizi 2024. On bude vítězem navždy i pro sebe, pro mě a ostatní, kteří jsem pochopili, že Nemo ten den dal sebe. Umělecky, pěvecky a svou lidskou zpovědí. Jestli se někdy někomu podařilo předat sebe sama v téměř absolutní podobě, tak to byl právě ten večer Švýcar Nemo. Nemo zpíval skladbu, která v sobě nesla prvky ženského operního zpěvu a rapu. Byl to on, nebinární člověk, jehož osobnostní založení, jeho sociální gender (identita) se bude už navždy pohybovat někde mezi…Prolínat se fluidním pocitem žití na pomezí muže a ženy. Nikoliv oblasti sexuální orientace, ale oblasti lidské identity. Nebinární - odvozeno od termínu binární (dvojková) soustava, kdy se čísla zapisují pouze pomocí dvou číslic: nula a jedna. Nebinární tedy znamená, že existuje prostor uvnitř. Je to ukončený proces a vnímat jej jako možnou přechodnou stanici vedoucí v budoucnu ke stabilizaci a příklonu k jednomu modu, je mylné. Nebinární lidé celoživotně kolísají na hraně identit. Na základě mého osobního nahlédnutí do problematiky genderové otázky mi jednoznačně vychází, že nebinarita v člověku je dost možná nejhlubinnější a nejtěžší oříšek, neboť ve srovnání s transgender lidmi mají tito lidé situaci ještě složitější ve smyslu nalezení sebe sama. Trans lidé mají jasno, kde jejich identita leží. A mají jasný cíl. Oproti tomu nebinární lidé celoživotně kolísají mezi…Bolestně, s celoživotním přetěžkým údělem (Opravdu neplést s bisexualitou. Gender a sexuální orientace jsou dva rozdílné pojmy). Ale vraťme se k Eurovizi.
Zpěvák Nemo ve své skladbě střídal prvky klasického zpěvu a rapu. Ve Švýcarsku Nemo získal již v raném mládí několik ocenění jako rapper a talentovaná, všestranná osobnost. Na scéně během jeho vystoupení dominuje točna, na níž se pohybuje, zpívá, sděluje. Vystoupení je dynamické, výrazné, emotivní, mladistvé, svěží, vášnivé, hluboké, umělecké i moderní. Je pro mnohé těžko uchopitelné, pro mnohé dojemné a vítězné. Já patřím do druhé kategorie. Nemo rozjíždí svou osobní, fascinující zpověď . Jeho skladbou zní operní tony, hodné kvalitní sopranistky, která si troufá na světově známou pasáž z Mozartovy kouzelné flétny, kdy postava Královny noci zpívá ve třetí oktávě. Brilantně pak během chvilky sjíždí hlasově do polohy úžasného rappera, který se z točny, představující ohromný skateboard, přehoupne z oblaků na zem a „jede“ svůj hip hopový part, který nenechá nikoho na pochybách, že rapp je Nemova doména. Pojetí celé písně, text, sugestivně vyprávějící o údělu, pochopení a rozluštění kódu (proto název písně The Code) nebinarity v člověku, propojení ryze ženského klasického prvku zpěvu v kontroverzi s rapujícím, svěžím, talentovaným, mladým klukem, to vše tak mocně zabušilo do mého vnímání, že jsem chtě nechtě musela spravedlivě konstatovat: ano, tohle je vítěz.
A nikoliv pro jakousi politickou korektnost a „satanismus a perverzi milující Západ“, jak se hned druhý den nechali slyšet naši slavní vlastenci, kteří aniž by si vyposlechli text a píseň v celých jejích souvislostech, jali se kopat, urážet a primitivně, nedovzdělaně hlučet. Nemo zvítězil pro svůj velký talent, pro svou lidskou zpověď a uměleckou upřímnost. Proto jej zvolil svět, který hlasoval.
Můj obrovský dík letí do Švýcarska a zároveň děkuji všem těm, kteří pochopili, že empatie, pochopení a solidarita náleží k základním pilířům fungování lidské společnosti.
https://youtu.be/CO_qJf-nW0k?si=8TeVxY65bbumLeoi
