Článek
Po mém minulém polemickém textu mne docela překvapivě oslovilo i mimo tuto platformu písemně dost kolegů. Jednak s vyjádřením podpory a jednak s prosbou, abych o učitelství psala dál a víc. Jedna paní kolegyně mi přes zprávu na FB dala přímo návod, ať popíšu „Učitelský desetiboj“ kompletně. Popravdě, teprve po její zprávě jsem začala přemýšlet, co vlastně, kromě už načrtnuté komunikace s rodiči, do „Učitelského desetiboje“ ještě patří. Je jasné, že každému kolegovi by to asi vykrystalizovalo trochu jinak (a popravdě, těch dílčích disciplín je vážně víc a navíc se neustále prolínají) – ale toto bude můj vlastní, velice osobní, „Učitelský desetiboj“.
Právě skončil školní rok, a tak začnu tou nejaktuálnější disciplínou:
Klasifikace, známky a známkování
Každý učitel se s problémem klasifikace musí vyrovnat nejen dvakrát ročně (nebo čtyřikrát – čtvrtletní hodnocení) před vysvědčením, ale je to nedílnou součástí naší práce pořád. Známky, slovní hodnocení, bodování, rozdávání „plusíků“ a obrázků, razítek, pochval, varování, napomenutí.
Proč to vlastně děláme? Hodnocení výstupů žáků má v procesu výuky mnohostrannou roli. Asi nejdůležitější, z mého pohledu, jsou čtyři – motivace žáka, zpětná vazba žákovi, zpětná vazba rodiči a závěrečná oficiální zpráva pro veřejnost (další školy, OSPOD, PPP), do jaké míry žák zvládl požadované učivo pro ten který ročník. Vůbec nezpochybňuji, že tohle lze dosáhnout i jinak – a naprosto netvrdím, že klasifikace (v jakékoliv formě - včetně slovního hodnocení) by měla být jedinou formou zpětné vazby a motivace. Ani náhodou! Za základ považuji průběžnou a neustálou komunikaci. Klasifikace je pouze nějaké shrnutí výsledků téhle komunikace.
Takže tedy motivace. Přímo neuralgický bod dnešního školství. S nedostatkem motivace na základních školách bojujeme neustále. Motivace je přitom základ úspěchu nebo neúspěchu ve většině lidských činností vyžadujících úsilí. A to vzdělávání beze sporu je. Všichni přece víme, že „myšlení bolí“. Ve skutečnosti to, samozřejmě, nebolí – ale vyžaduje to úsilí, práci, vynaloženou energii i čas a nepochybně i sebekázeň. Auuu! Lenost patří k přirozeným vlastnostem člověka, bojuje s ní skoro každý. Je mi jasné, že známky nejsou ideální motivační pomůcka – jsou pouze „vnější“ motivací. Ideální je motivace vnitřní – potřeba se dozvědět, naučit, zkusit… Mají ji všechny děti – ale - v různé míře. A pokud není podporovaná prostředím žáka, nebo se nejedná o žáka osobnostně mimořádně ctižádostivého, má tahle vnitřní motivace tendenci s rostoucím věkem žáků klesat. Můžeme se dlouze bavit, jaké to má důvody. Je jich více a napíšu o tom třeba někdy příště. Teď to berme jako fakt.
Takže prostě ve škole potřebujeme i tu, někdy zavrhovanou, motivaci „vnější“ – známky a hodnocení. Řeknu vám to upřímně – bereme KAŽDOU motivaci! Kdyby děti pomohla k učení namotivovat sázka, že pokud se oni zlepší, tak paní učitelka bude chodit celý týden pozadu – tak jdu do toho! (A ano, vím, že je to taky ta špatná „vnější“ motivace) Nicméně, známky a hodnocení nám prostě pomáhají. Děti chtějí „jedničky“, „plusíky“, „razítka“. Funguje to jako odměna. Nezahazujme to, ať tomu dáme jakoukoliv podobu. Zkusme se zamyslet – pokud nám, dospělým, zaměstnavatel slíbí „odměny“ za větší úsilí – na některé z nás to zabere, nebo ne? Šáhněme si do svědomí: Budeme pracovat se stejným úsilím, pokud to bude zadarmo? Zejména pokud to bude v oblasti, která nás třeba „nebaví“? A vezměme jako realitu, že každého žáka některé předměty „nebaví“. Ne, omlouvám se, milý Teo! Zažila jsem za život jednoho žáka, kterého bavilo VŠECHNO. Zázraky existují, díkybohu za ně! Ale vyskytují se velmi zřídka.
Asi se tedy smiřme s tím, že otázka: „Je to na známky?“ patří do běžného školního dne. A můžeme si ji přeložit jako: Mám se snažit, nebo se na to můžu v klidu vykašlat? A věřte, že vůbec nejde o to, jak zajímavý ten zadaný úkol je. Protože fakt, že je třeba velice zajímavý, žák objeví až tehdy, kdy se do jeho řešení pustí s určitým úsilím, třeba i právě proto, že „je na známky“. A když už něco s tím vynaloženým úsilím opravdu vytvoříme, není pěkný pocit, když to pak i někdo ocení? A nejen slovní pochvalou, ale i něčím „platným“, co lze ukázat i doma?
Hodně se v poslední době psalo o klasifikování domácích úkolů. Pokud jde o mne, v naprosté většině případů je neklasifikuji, pouze je společně opravíme. Čas od času dám dětem možnost získat nějakou známku „navíc“ za práci „navíc“ doma. Někdo toho využije, někdo ne, dost dětí tuhle možnost vítá.
Ať si o známkách jako takových myslíme cokoliv, je jisté, že učitel musí mít pro své hodnocení „klasifikační podklady“. Znamená to, že si prostě nemůže závěrečné hodnocení „vymyslet“ podle nějakého svého pocitu. Na druhou stranu něco jako vypočítávání „aritmetického průměru známek“ je naprostý mor – a myslím, že většina učitelů už to opravdu nedělá, ani se tím neřídí (ačkoliv některé programy na elektronické žákovské knížky tuhle funkci mají „natvrdo“ nastavenou). Ne, ne a ne. Nedávám známky na vysvědčení podle toho, co žákovi „vychází“ a nestarám se o to, jestli „se to zaokrouhluje“ nahoru nebo dolů. Součástí klasifikace opravdu nejsou jen „známky v žákovské“. Většinou vím, jak žáci průběžně pracují, jestli se opravdu snaží, jestli se zajímají, jestli jejich krásná jednička z testu je výsledkem úsilí, náhody, taháku nebo přirozené inteligence a pozornosti při výuce. Nicméně – ty podklady mít musíme. Proto se snažíme „známkovat“ opravdu nejen testy, ale i všechny projekty, skupinovou práci, referáty atd.
Další funkcí každé formy hodnocení je zpětná vazba žákovi i rodiči. Jasně, známky nestačí (Ale ani slovní hodnocení v několika větách nestačí). Musíme spolu komunikovat – ústně, písemně, telefonicky…hlavně dostatečně. Nicméně známky prostě mají určitou vypovídající hodnotu. Nebo měly by mít. Mohly by mít. Komplikuje nám to jedna velice závažná skutečnost – rozdílná úroveň českých škol! Jednička na vysvědčení na jedné škole může odpovídat úrovni znalostí „na dvojku“ (ne-li hůř) na škole jiné. Je to, beze sporu, opravdu velký problém. Většina rodičů ovšem hodnocení pětistupňovou škálou vyžaduje – pro jeho zdánlivou jasnost a přehlednost. Prostě mají pocit, že vědí, co si mají třeba pod „dvojkou“ představit.
Pokud jde o mne osobně, klasické známkování mi ani výrazně nevadí, ani na něm nijak netrvám. Má své výhody i nevýhody. Tou hlavní nevýhodou je (pro mne) rozhodování o klasifikaci na vysvědčení. Pětistupňová škála je rigidní. Mezi „dvojkou“ a „dvojkou“ může být i v téže třídě obrovský rozdíl. A tak trávím dvakrát v roce spoustu hodin komplikovanými úvahami typu: Nemůžu dát Aničce trojku (ačkoliv by to asi odpovídalo), protože je silný neurotik a trojka by ji demotivovala a vyděsila, jenže pokud dám Aničce motivační dvojku, tak to není srovnatelné s Vojtou, kterému „vychází čistá dvojka“ a na dvojku má vědomosti, ale ve skutečnosti má mnohem více vědomostí a je aktivnější než Anička. Ale když dám Vojtovi jedničku, tak to bude nespravedlivé vůči Jarušce, která je absolutní hvězda a nikdy neměla jiný výsledek testu než 1 … Pepa má sice z testů samé čtyřky, ale velmi se snaží i přes svoje ADHD a látka ho opravdu zajímá a často má originální dotazy k věci…čtyřku si rozhodně nezaslouží. Ovšem samé čtyřky má i Petr, který navíc o hodinách ani doma nepracuje, vědomosti fakt nemá, neustále vyrušuje a je drzý, takže čtyřku si plně zaslouží, ale co když na mne vystartují rodiče, že měl „stejný průměr“ jako Pepa, který dostal trojku…. Ufff!
Často mám pocit, že výsledky a známky našich žáků řešíme my učitelé mnohem víc než žáci sami. Kdo to nezažil, asi nepochopí… Zaplaťpánbůh, že je to zase na půl roku za mnou.
