Článek
Na prvním místě bych zde všechny budoucí aktivní a angažované učitele, pokud to čtou, chtěla upozornit, že zavděčit se nelze. Nedělejte si iluze, že můžete dosáhnout stavu, kdy rodiče budou spokojeni. Pokud budete plánovat školních akcí málo, sklidíte kritiku za svou lenost, neochotu, nedostatečnou kreativitu a nemodernost výuky. Pokud budete organizovat akcí hodně, sklidíte, samozřejmě, rovněž kritiku. V takovém případě vás budou pomlouvat především za to, že jste cvok, protože to „stojí moc peněz“ (A je ve skutečnosti úplně jedno, kolik to bude stát – rodič, kterému v listopadu vadí 250 Kč za výlet do Prahy, v prosinci klidně přihlásí potomka na lyžařský výcvik a výlet do Anglie dohromady za 15 tisíc.). Kromě toho se také určitě doslechnete, že školní akce plánujete taky z lenosti – protože se vám zkrátka nechce učit. Čili, smíříme se hned ze začátku s tím, že je to tak špatně – jako tak zle a podíváme se na to, co takové školní akce obnáší. Tentokrát budu hovořit především k budoucím a začínajícím pedagogům, ale věřím, že to může být zajímavé i pro mnohé rodiče a další veřejnost, přesvědčenou o tom, jak se učitelé „nenadřou“.
Relativně jednoduchou záležitostí jsou jednodenní exkurze a výlety. V takovém případě vás čeká pouze naplánovat zajímavý program, zajistit dopravu, vybrat peníze, vybrat rodiči podepsané a schválené programy exkurze, seznámit žáky s programem exkurze, seznámit žáky s pravidly chování, nechat je podepsat, že byli seznámeni s pravidly chování…a zhruba 60× individuálně odpovědět na otázky žáků (pokud jich jede 30), co se bude dít. Na to, že jste jim to, samozřejmě, vylíčili a že to mají podrobně popsané na tom papíru pro rodiče, nehleďte – to se přece nebudou obtěžovat přečíst. Není nad individuální dotaz, každý aspoň dvakrát.
Tak – a vzhůru za adrenalinem (a adrenalin to bude, spolehněte se, i kdyby šlo jen o návštěvu muzea). Kromě běžných věci, že se žák dokáže ztratit, aniž by opustil budovu, že dokáže způsobit škodu na zdraví i na majetku sobě i komukoliv v dosahu, že vám udělá ostudu, že se někdo opozdí na sraz tak, že vám ujede vlak, že se pozvrací, omdlí nebo dostane záchvat vzteku na tom nejméně vhodném místě, vás ale mohou i na jednodenní akci čekat vysoce vzrušující překvapení. Dodnes s chvěním v osrdečníku vzpomínám na žáka, který se mi uprostřed cesty lanovkou na Ještěd svěřil, že panicky nesnáší výšky, a kromě toho má srdeční vadu. (A ano, rodiče klidně podepsali a schválili program, v němž byla cesta lanovkou zmíněna a o chlapcově srdeční vadě mne také jaksi opomněli informovat.) Za vzpomínku také stojí deváťák, který se teprve v podzemí pod pevností Hanička přiznal ke klaustrofobii a osmačka, která mi až v aquaparku (vskutku, pamatuji doby, kdy jsme ještě brali děti i na taková místa) cudně sdělila, že uplave maximálně 5 metrů (opět rodiče program schválili bez poznámek). Tím, že vás za chování vašich svěřenců v průběhu akce postupně „sprdne“ kustodka v muzeu, řidič autobusu, jakýkoliv kolemjdoucí spoluobčan…. a následně rodič za to, že jeho potomek cestou něco ztratil – se nenechte rozhodit. Akci prohlaste za úspěšnou kdykoliv se vrátíte v plném počtu, bez vážnějších úrazů a podaných žalob na vaši osobu.
Moc prima věc (bez ironie) jsou projektové dny. Zejména projektové dny, které má na starost někdo jiný. Ale, jak už to tak chodí, přijde občas řada i na vás. Organizace jednoho projektového dne pro celou školu – to je něco jako naplánovat vojenské cvičení NATO. S tou výhradou, že, na rozdíl od vojáků, žáci moc neposlouchají rozkazy. Nikdy, opravdu nikdy, se do toho nepouštějte sami – tým dvou lidí je minimum – a aspoň jeden z týmu s tím už musí mít zkušenost. Pokud máte naplánovat zajímavé aktivity pro třeba 200 žáků, začněte aspoň měsíc předem a dá to tak 30 hodin práce mimo vaši obvyklou pracovní dobu. Základní zákon, kterým se to celé řídí, je ten známý Murphyho zákon: „Cokoliv se může pokazit, pokazí se. To, co se pokazit nemůže, pokazí se taky.“ Vždycky mějte připravenou suchou i mokrou variantu. Buďte připraveni improvizovat, protože zaručeně buď v celé obci vypnou proud, pozvaní hosté uvíznou v zácpě, nebo klíčoví účastníci celého programu náhle onemocní. Věřte ovšem, že pokud se i přes několik srdečních příhod dožijete konce, tak si to žáci ohromně užijí. A vy taky – hlavně ten pocit, že už je to za vámi – ten se nedá popsat! A opět – nenechte se zdeptat zasvěcenou kritikou kolegů, kteří sice s ničím nepomohli, ale rozhodně vědí, jak jste to mohli udělat lépe.
Kapitolou zcela nejdobrodružnější jsou vícedenní mimoškolní akce: zájezdy do zahraničí, terénní výuky, lyžařské výcviky, školy v přírodě nebo závěrečné výlety s přenocováním. Tady, vážení přátelé, už se jedná o hru o přežití. Bez legrace. Vlastně je docela kupodivu, že se ještě někdo (včetně mé maličkosti) do něčeho takového ještě pouští. Administrativa (papíry) k jedné letošní týdenní škole v přírodě pro 3. – 5. třídu zabrala kolegyním šanon vysoký přes 10 cm. To všechno musíte vyřídit kromě své normální běžné práce, samozřejmě, žádná úleva nebo administrativní pomoc neexistuje. Někteří rodiče vám to vždy ještě zkomplikují opakovaným přihlašováním a odhlašováním svého potomka (Dítko totiž jet nejdřív chce a pak nechce – nebo obráceně…). Pedagog je pak od samého začátku do samého konce akce bez debaty jednou nohou v kriminále. Všechno, co bylo výše popsáno, platí samozřejmě i pro vícedenní pobyty – jen prostě znásobeno počtem dnů a obohaceno o přenocování.
Vícedenní školní výlet (či podobná akce) vám přinese vždy mnoho napínavých zážitků. Třeba takové červnové koupání v rybníce je přece nádherná věc. Zejména pokud stojíte po kolena ve vodě, odháníte od sebe komáry a hovada a počítáte hlavy na hladině: jedna, dva, tři…až deset, jedna, dva, tři….atd. (Víc dětí totiž najednou do vody pustit nesmíte, takže dalších 20 puberťáků někde za vámi, pod dohledem druhého pedagoga, brblá, že je na volejbal horko, že se nudí, a vůbec, kdo tohle vymyslel, buzerace učitelská…) Po dvaceti minutách vyvoláte první desítku z vody, pustíte tam dalších deset, zabijete na sobě padesáté hovado a počítáte: jeden, dva, tři…až deset. A za dvacet minut střídání partiček…dokud vydržíte…
Pěší turistika je také oblíbená učitelská relaxace, zejména v dnešní době, kdy jsou děti zvyklé chodit pěšky tak maximálně od kompu na záchod a do lednice. Mnoho žáků i jejich rodičů si pod pojmem „sportovní obuv“ představuje třeba žabky (vždyť nemají podpatky, paní učitelko) nebo crocsy. První bědování vypuká obvykle už před dosažením třetího kilometru a po pátém kolabují první účastníci výpravy. Nikdy, ale vážně nikdy, nespoléhejte, že máte dost času na to, abyste chytili poslední vlak zpět do kempu. Zajímavé zpestření jsou také stravovací preference žáků. I kdybyste zařídili degustační menu v restauraci s michelinskou hvězdou, stejně se od poloviny účastníků dozvíte: že „je to hnusný“, „tohle já nejím“, „no dovolte, maso?“ a „proč nejsou hranolky?“
A, přátelé, blížíme se k vrcholu akce…a tou je pro učitele rozhodně noc. Po osmnácti letech ve školství mám v zásobě mnoho, mnoho historek – ale nechci vás, milí rodiče, děsit. Všichni žáci před akcí, pochopitelně, podepisují, že jsou si vědomi jak naprostého zákazu návštěv po večerce, tak naprostého zákazu alkoholu a dalších nedovolených látek. Jenže – v každé třídě se najdou žáci, kteří nejspíš už v momentu podpisu toho papíru přemýšlejí, jak vás obelstít – a berou to patrně přímo jako věc své cti.
Z hlediska učitele jsou ale v této hře karty opravdu nefér rozdány. 1. Nesmíte dětem kontrolovat batohy ani jiné osobní věci. Můžete je pouze vyzvat, aby věci z tašky samy vyndaly - a to pouze, pokud máte důvodné podezření (tj. někdo je „nahlásil“ , nebo jsou už zjevně „pod vlivem“). 2. Pokud žák věci vypakovat odmítne, jste před těžkou volbou: můžete zavolat rodiče, nebo policii, což je ovšem velice ošidné, pokud nevíte jistě, že se závadná látka nachází přesně v batohu právě tohoto žáka. Pokud si totiž žák na výletě někde tajně koupí (nebo doveze s sebou) alkohol, cigarety, nebo, nedejbůh, jiné drogy, tak se na něj z hlediska eventuálního trestního řízení hledí jako na oběť (poškozeného). Pachatelem je zde ten, kdo mu látku prodal (dal). A – pochopitelně – učitel, který nevykonal řádný dohled. Jak to měl učitel udělat, na to vám nikdo neodpoví. Poškozenou osobou je i žák pod vlivem alkoholu nebo drog. A ještě k tomu nezletilou, takže v nepřítomnosti rodičů nemůžete v podstatě nic. Rodič, pochopitelně, může odmítnout přijet (nebo vám prostě nezvedne telefon). A za 3., pokud bychom se měli držet litery zákona doslova, tak by při prohlídce žákova batohu přivolanou policií měl být i výchovný poradce nebo pracovník sociálně právní ochrany dětí (což je na výletě prakticky nerealizovatelné).
Noční můrou každého pedagoga na druhém stupni jsou také tajné noční návštěvy. Jako učitel můžete provést kontrolu po večerce – ovšem ne tak, že budete na spícího žáka jakkoliv sahat (to ať vás opravdu ani nenapadne). Takže můžete po tichém zaklepání do chatičky nebo pokoje nakouknout – a pokusit se potmě spočítat postavy na postelích. O tom, že takhle fakt nezjistíte, jestli je to ten, kdo v tom pokoji opravdu být má, netřeba se zmiňovat. Ale odpovědnost, jako vždy, máte. Nikdo po vás sice výslovně nechce, abyste tři až sedm nocí po sobě nespali a hlídkovali: jestli slečna, co se tváří, že jde na záchod, jde opravdu na záchod…ale pokud by slečna šla jinam – a prasklo to – a rodiče si stěžovali…tak máte problém. Protože jste asi nevykonávali řádný dozor.
Tak, drazí čtenáři, milí kolegové, užijte si to, že na svých dovolených vykonáváte „řádný dozor“ jen nad svými vlastními dětmi a vnuky, stejně jako nyní já.
