Článek
Minulý týden byly v blízkém městě, kam nastupuje na SŠ asi polovina našich absolventů, prázdniny. To je tradičně doba, kdy nás bývalí žáci chodí nejvíce navštěvovat, aby si s námi popovídali, pochlubili se, jak jim to jde na SŠ a někdy si přišli „zopakovat“ svoje oblíbené hodiny („Paní učitelko, můžu jít k vám na dějepis?“ „Jasně, teď mám v 7. husitství a příští hodinu v 9. holocaust, tak si vyber.“) Od pondělka do pátku jsme měli na škole skupinky bývalých žáků, a je to vždycky radost vidět, jak se naši absolventi úspěšně zařazují do dalšího vzdělávání a přechod na SŠ pro ně nebývá žádný problém a jak si většinově pochvalují, že byli „ze základky“ dobře připraveni. To je něco, co nás opravdu těší a nabíjí další energií.
Na druhou stranu společné vzpomínání člověka přivede i ke vzpomínkám na ty žáky, u kterých to tak snadno neproběhlo, nebo s kterými jsme společně řešili nějaké jejich vážné trable – ať už úspěšně nebo neúspěšně. A právě na řešení žákovských trápení, trablů a problémů bych se chtěla dneska zaměřit, protože to je jedna z nejdůležitějších stránek „učitelského desetiboje“.
Často čtu nebo slýchám hlasy, že škola má vzdělávat, a že na výchovu jsou rodiče. Takto formulováno je to, samozřejmě, nesmysl. V podstatě nelze tyto dvě stránky v žádném směru dokonale oddělit, protože výchova je proces částečně vědomý a částečně nevědomý. Každé působení ve vzdělávacím procesu je současně výchovou – ať už jde o výchovu příkladem nebo tím, že žáky vedeme k dodržování určitých pravidel, k samostatnosti, k respektování se navzájem, k plnění povinností atd. Bez určité míry těchto vlastností je totiž vzdělávací proces prakticky nerealizovatelný. Kdo někoho vzdělává, tak ho zároveň vychovává – a kdo vychovává, tak ho zároveň i vzdělává.
Jistě ale nelze zpochybnit, že hlavní odpovědnost za výchovu dětí má rodina, především rodiče. Na druhou stranu, ve společnosti učitelů stráví v dnešní době děti často více času než ve společnosti vlastních rodičů – a to je něco, s čím jako společnost ještě neumíme pořádně pracovat. Pravomoci škol jsou stále spíše oklešťovány, což výchovné působení silně znesnadňuje. Přesto se někdy zdá, jako by mnoho rodičů na výchovu svých dětí prakticky rezignovalo, jako by čekali, že je vychová škola. Čím je to způsobeno? Mnoha různými vlivy. Velkou roli hraje reálný nedostatek času a vysoká míra pracovního vytížení rodičů ve spojení s vyšším věkem odchodu do důchodu a tudíž horší dostupností „hlídacích“ babiček a dědečků. Také moderní výchovné styly jsou někdy ve svém důsledku spíše „nevýchovné“. Svůj význam jistě mají i ekonomické starosti, ale, bohužel, skutečně velkou roli hraje i jakýsi celkový pokles zájmu o společný rodinný život. Pokud se zeptáte žáků na druhém stupni, kolik z nich aspoň jednou denně stoluje společně s celou rodinou, zjistíte že ani ne polovina. V rodinách se vytrácí vzájemná komunikace a svěřování, děti přestávají v rodičích vidět ty, s nimiž by chtěly probírat a řešit své problémy. Důvěrníky si hledají na sociálních sítích a nebo, v lepším případě, mezi učiteli, kterým věří – a s kterými jsou v některých případech zvyklejší komunikovat než s vlastními rodiči. Připadá vám to přehnané? Kéž by bylo.
V poslední době často čteme a slyšíme o tom, že se psychický stav našich dětí zhoršuje. Nejsem ani klinický psycholog ani psychiatr, a těch pár zkoušek z psychologie, které mám, mne neopravňuje se nějak kategoricky vyjadřovat k možným příčinám. Přesto si dovolím mít názor, že závislost na sociálních sítích a nedostatek komunikace v rodinách s tím úzce souvisí. Pro učitele to znamená velkou komplikaci výuky a zvýšení náročnosti vzdělávací práce. Protože jak praví základní zásada lékařské profese, kterou lze uplatnit i na učitelství: primum nil nocere (především neublížit). Takže čím dál více času trávíme řešením trablů našich žáků. Protože prostě je to potřeba. Protože těch trablů a trápení a problémů mají často zbytečně moc.
Ideální je situace, kdy na řešení žákova problému nebo trápení spolupracuje škola s rodinou. Pak, podle mých zkušeností, lze vyřešit skoro všechno – ať je to trauma z nešťastné lásky nebo z chybějícího rodiče, sociální fobie, opoziční vzdor, nepřijetí vlastního těla nebo třeba problém se sexuální orientací. Děti se musejí vyrovnávat s osobními traumaty jako rozpadem rodin, úmrtím blízkých – ale i celospolečenskými traumaty – válkou, ekologickými problémy, nenávistí ve společnosti kolem sebe. Není toho málo. Pokud je žák ochoten se svěřit i svým rodičům, pokud rodiče dokáží akceptovat doporučení školy (a třeba i příslušného odborníka) … pak mívá celá anabáze většinou šťastný konec. Horší to bývá, pokud na jedné nebo druhé straně je neochota ke spolupráci a nebo nedostatek respektu.
Škola, která ignoruje upozornění rodičů na nějaký vážný problém, třeba typu šikany, může vážně poškodit psychiku dotčených žáků a selhává ve svém poslání. Na straně druhé rodič, který o svém potomku ví méně, než jeho učitel, by se nad sebou měl rovněž zamyslet. Proč je naprosto běžné, že já, jako učitel, vysvětluji rodičům dítěte, proč má v poslední době mizernou náladu? Proč já, jako učitel, vím často více o jejich láskách, rozchodech, problémech s vrstevníky – než vlastní rodiče těch dětí?
Problematická situace pro učitele nastává zejména tehdy, pokud se mu žák s něčím svěří pod podmínkou, že: „ale hlavně to neříkejte mámě, ta by to nepochopila“. Takové rozhodování a odpovědnost bývají velice těžké a opravdu to není nic, o co bychom, jako učitelé, stáli. Sdělit? A co když si to ten mladý človíček vezme jako zradu důvěry – a nepřijde už se svěřit ani tehdy, když to bude ještě horší. Nesdělit? Jenže, co když se mi nepodaří účinně pomoci – a odpovědnost má přece rodič? A co když to dítě ví dobře, proč nechce se svým rodičem o něčem hovořit? Co když je rodič necitlivý, sobecký, narcistický, homofobní…? A co když se rodič naopak trápí a netuší, proč se chování a nálada jeho dítěte v poslední době tak změnily, proč se zhoršil školní prospěch a třeba odmítá komunikovat? Máme právo si nechat informaci pro sebe? Většinou se snažíme žáka přimět, aby o svém problému rodiče informoval sám, nebo aby nám povolil rodiče informovat. Snažíme se budovat otevřenou komunikaci – a ano, pokud se to podaří, většinou se cesta z trápení najde. K tomu je ovšem potřeba vzájemná důvěra. Těžko bude učitel důvěřovat rodiči, o němž prokazatelně ví, že mu v jiných záležitostech lhal. Těžko bude rodič důvěřovat učiteli, který se chová arogantně, nebo naopak nejistě a neprofesionálně.
Celou situaci mezi školou a rodiči navíc výrazně komplikují různí samozvaní „odborníci na školství“ a „vzdělávací experti“, kteří jsou, bohužel, častěji spíše podnikateli ve vzdělávání než učiteli. V jejich ekonomickém zájmu je získávání placených klientů pro jejich vzdělávací aktivity, ať už se jedná o soukromé školy, semináře atd. Nejjednodušší cestou ke zvýšení zájmu o jejich produkty je, pochopitelně, kritika ostatních (zejména státních – a tudíž bezplatných) škol a učitelů na nich. Jedná se o druh negativní reklamy – pokud pošpiním všechno ostatní, to „moje“ bude vypadat o to lépe. To by mi ani v nejmenším nevadilo, podnikatelský úspěch jim ráda přeji - pokud by druhotným efektem jejich působení nebylo narušování důvěry rodičů ve školy a tudíž znesnadňování možností smysluplné komunikace a spolupráce mezi nimi. A to je, z mého pohledu, doslova sabotáž na vzdělávacím procesu.
Celé školní vzdělávání je především proces a vztah. A ten může probíhat pouze formou neustálé komunikace. A ta komunikace musí být funkční a vícestranná. Velmi zjednodušeně si to představme jako vztah probíhající v nějakém prostředí: učitel + žák + prostředí (škola, rodina). Pokud má být vzdělávání a výchova efektivní, musí se snažit a fungovat všechny tři prvky téhle úlohy.
Pevně věřím, že většina rodičů své děti miluje a chce pro ně jen to nejlepší. Na druhou stranu je časté, že „to nejlepší“ si rodič a potomek představují zcela odlišně. V takovém případě jde o to pomoci ve vzájemné komunikaci a pokud je vůle, tak je cesta, jak problém vyřešit. Ale pak tu máme ještě dvě další skupiny rodičů – tu bez zájmu o své dítě – a tu, která své děti tak či onak zneužívá (a opravdu nejde jen o to sexuální zneužívání). Ale to už jsme u situací, které jsou úplně nejtěžší, jak pro žáka samotného, tak pro učitele, který se mu snaží pomoci. Protože dítě bez podpory rodičů, nebo dokonce rodiči využívané, má start do života neobyčejně ztížený – a ani ten sebezaangažovanější učitel není všemocný.
Znala jsem žáky, s kterými jsem já vybírala SŠ a vyplňovala přihlášky, protože rodiče „neměli čas“. Zažila jsem žáky, u nichž si rodiče nepřáli, aby studovali – ačkoliv na to žáci měli kapacitu – protože si rodiče přáli, aby dítě co nejdříve domů „nosilo peníze“, a snažili se svým dětem aktivně zabránit v tom, aby nastoupili na vybranou školu. A ačkoliv tohle nejsou situace časté, jsou to ty nejhorší zážitky z oboru žákovských trablů, protože na ty je učitel krátký a jsou prakticky neřešitelné. A ano, jednou jsem si vzala jednu takovou slečnu dokonce k sobě domů, po tom, co ji vlastní matka „vyrazila“ z domu z toho důvodu, že se dostala na vybranou výtvarnou školu a nešla pracovat a živit matku na dávkách. Jenže to nemůžete udělat pokaždé a nemůže to udělat každý učitel. Tahle slečna dostudovala, jiní, které znám, to, díky nezájmu rodičů, nedokázali, ačkoliv předpoklady měli.
Snažme se proto přistupovat k sobě navzájem s důvěrou a otevřenou myslí – aspoň do té doby, než nás ten konkrétní učitel nebo rodič nezklame. Společenská situace není jednoduchá a rodiny i školy jsou pod velkým tlakem. Zkusme u sebe navzájem předpokládat, že nám všem jde o totéž – o prospěch a úspěch našich dětí – ať už vlastních nebo těch školních. Pomáhejme jim s řešením jejich potíží a trápení a spolupracujme u toho, protože k největším radostem nás všech patří to, když se nám přijde „naše“ dítě pochlubit, jak mu to v životě dobře jde.
