Článek
Ačkoliv jsem si myslela, že jsem si za posledních pár let na mediální štvanici na české učitele už docela zvykla, poslední článek od autora Traveler na Seznam Médium nejspíš sehrál roli „poslední kapky“. Nebo to je tím, že se už 14 dní léčím doma s antibiotiky a neurčitou diagnózou: „Asi jste kompletně přetažená, paní učitelko, zhoršily se vám všechny laboratorní hodnoty, a ty křeče, to bude asi od zad.“ Takže díky tomu, že mohu jen ležet, jsem toho asi v poslední době na téma školství přečetla nějak víc, než jsem snesla.
Že mají o práci českého učitele absurdní představy mnozí diskutující, to bych ještě pochopila, ale že někdo, kdo se vydává za novináře, dokáže vyprodukovat takovou neskutečnou slátaninu, to mi hlava nebere. Měla jsem za to, že pokud chce člověk o něčem napsat článek, měl by si opatřit aspoň základní informace. Bývalo to kdysi v žurnalistice dobrým zvykem.
Takže – v rámci něčeho, čemu se říkávalo polemika, si dovolím rozebrat článek autora Traveler od po bodu.
Ano vyučovací hodina má 45 minut. Následujících 5–20 minut přestávky jsou ale pauzou pouze pro žáky. Učitel se průběhu nich musí připravit na další hodinu (pomůcky, které má třeba na úplně jiném patře, než má kabinet, pracovní listy, testy atd.). To je ovšem to nejmenší, v průběhu přestávky učitel (pokud ovšem nemá dozor) telefonuje s rodiči (někomu je špatně, někdo má úraz atd.), vybírá peníze a různé rodiči podepsané souhlasy, odpovídá na dotazy žáků, řeší absence a omluvenky a bohužel také často kázeňské problémy a přestupky proti školnímu řádu.
Další blud je to, že se učitelé připravují na výuku pouze na začátku své pedagogické praxe – a pak už ty přípravy v podstatě jen „recyklují“. Pokud by to takto někdo dělal, tak je to zásadně špatně. Já sama učím už 18. rok a připravuji se na každou hodinu – příprava na jednu vyučovací hodinu mi trvá mezi 15 (to tehdy, když je hodina především výkladová a mám podklady připravené z dřívějších let a jen si je „projdu“ a promyslím, co jak a kdy) a 90 minutami (pokud je to hodina postavená více na aktivitách – ty se musejí dělat „na míru“ každé třídě – co funguje na bezproblémovou třídu o 20 žácích, je zcela nepoužitelné na komplikovanou třídu o 30 žácích, nebo si dělám třeba prezentaci zcela novou). Pan autor článku také jaksi „nezjistil“ , že v důsledku nedostatku učitelů český učitel většinou neučí stále rok po roce totéž. Učí to, co je zrovna potřeba. (Já sama jsem za 18 let své praxe na ZŠ učila, kromě stabilního dějepisu a němčiny, úplně všechno, s výjimkou M, F, CH, AJ, RJ a Hv. A to, pochopitelně v různých ročnících. Takže, logicky, každý rok učím něco, na co přípravy hotové opravdu nemám – vůbec.) Navíc, samozřejmě, objevují se nové poznatky, nové metody, nové možnosti, jak děti zaujmout. A to se snažíme do svých hodin zapracovat. Takže je pravým opakem tvrzení pana Travelera – na svém místě nemá co dělat učitel, který si stále nové přípravy na výuku NEDĚLÁ.
Autor článku se také vyjádřil k opravování testů. Jistě si umím připravit „kroužkovací“ test, který opravím za pár minut – a který bude úplně k ničemu. Polovinu odpovědí žáci bez přemýšlení „natipují“ s různou úspěšností – a polovinu si mezi sebou „napoví“, respektive nasignalizují, čemuž ve 30 žácích nedokážete zabránit. Nebo můžu připravit test, který mi o vědomostech opravdu něco řekne – s otevřenými otázkami - ale který budu při 30 žácích opravovat cca 2 hodiny. Pokud dám ve vyšších ročnících napsat na dané téma esej, což je na zjištění pochopení problematiky třeba v dějepise úplně nejlepší, budu ji opravovat při 30 žácích až 5 hodin. To je prostě fakt a zkušenost.
Dále pan autor milostivě uznává, že při náročnosti našeho povolání bychom měli pracovat méně hodin než ostatní zaměstnanci. To je od něj moc milé – až na to, že tak to vůbec není. Podle všech výzkumů, které jsou k této otázce k dispozici, průměrná pracovní doba českého učitele je kolem 45 hodin týdně. A protože to je průměrná doba – logicky dovodíme, že jsou učitelé, kteří pracují i déle. Přímá pedagogická činnost – výuka – tvoří asi 40–45 % pracovního času českých učitelů (opět na základě průzkumů – a podle mých zkušeností to sedí). Zbytek jsou, kromě už zmíněných příprav a opravování, administrativní činnosti. A to bylo v článku „elegantně“ zapomenuto. K zabezpečení a organizaci jedné týdenní školy v přírodě měly kolegyně šanon papírů vysoký 10 cm. Rovněž jaksi nebyly ani slovíčkem zmíněny činnosti přímo související s „inkluzí po česku“. Pan autor asi nikdy neviděl (škoda) individuální vzdělávací plány, zprávy pro PPP, OSPOD, policii, soudy, lékaře… Také asi nikdy neviděl individuální přípravy pro znevýhodněné žáky – ani vyhodnocování pedagogické podpory.
Možná by bylo panu „žurnalistovi“ taky dobré připomenout, že do práce pedagoga patří také komunikace s rodiči žáků – a to je opravdu někdy ta nejnáročnější disciplína „učitelského desetiboje“. Není tomu tak vždycky, máme spoustu rodičů spolupracujících, rozumných a vstřícných vůči škole a skvěle vedoucích své děti (možná je jich dokonce většina). Bohužel, do styku se, logicky, dostáváme častěji s rodiči žáků, s nimiž jsou nějaké problémy. A tady se dostáváme k jednomu z faktorů, který v českých učitelích generuje převládající pocit frustrace a bezmoci. Rodiče problémových žáků můžeme – zjednodušeně – rozdělit do tří skupin. Nejméně těžká komunikace je se skupinou rodičů, které já si pracovně označuji jako „bezradné“. Tito rodiče vědí, že je jejich dítě problémové, neukázněné, drzé atd. – ale nedokáží ho zvládnout. Jejich přístup je nejčastěji vyjádřen slovy: Já si s ním/ní nevím rady. On/ona mi lže. On/ona si dělá i doma co chce. Já už kvůli němu/jí chodím na terapie… Nemohli byste s ním/ní v té škole „něco“ udělat? Jsou to rozhovory většinou dlouhé, náročné a frustrující, ale pokud je dobrá vůle, někdy se podaří nastavit pravidla a žáka „nastartovat“. Další skupinou jsou rodiče „hyperprotektivní“. Jejich dítě je vždy a bezvýhradně geniální a nevinné. Ať se stane cokoliv, vina je straně učitele nebo spolužáků. Takže s mdlobnou jistotou předem vím, že uslyším: Ale on/ona to doma umí na jedničku. On/ona by něco takového nikdy neudělal. On/ona by mi nikdy nelhal – a já mu/jí 100% věřím. To vám nevěřím, to prostě není možné. Vy jste si na něj/ní zasedla. O tom si promluvíme v ředitelně, tohle si nemůžete dovolit. A nakonec: Já na vás zavolám školní inspekci! :-D Tam je většinou každá rada drahá. Poslední skupinou - a nejproblémovější na komunikaci - jsou rodiče „zanedbávající“. Rodiče, kteří se o žákův prospěch a chování absolutně nezajímají, škola je pouze obtěžuje – a často je obtěžuje i jakákoliv péče o jejich vlastní dítě. Tam se někdy o komunikaci s rodiči ani moc nedá mluvit, protože žákovskou knížku nekontrolují, na maily neodpovídají, absence neomlouvají, telefony nám cíleně nezvedají (takže se je snažíme „obelstít“ voláním z jiných čísel), a na výchovné komise (svolané ve spolupráci s OSPOD) se nedostavují. Bezmoc. Takže se učitelé (zejména třídní) snaží suplovat rodiče, jak jen to jde (a jde to špatně). Mám žáky, o kterých pravděpodobně vím víc, než jejich rodiče, a nejspíš o nich i více přemýšlím. Jsou žáci, kteří mne straší ve snech ještě 10 let po té, co upustili zdi naší školy, ne protože byli tak „strašní“ – ale proto, že mne z nich několik let srdce bolelo, a někdy jsem jim přes veškerou snahu pomoci prostě nedokázala.
Ta práce, kterou tak hloupě a amatérky zlehčil pan Traveler ve svém „článku“, je svým způsobem děsivá. Děsivě náročná a děsivě krásná. Vlastně ta nejkrásnější, kterou znám – a to nejsem „odjakživa“ učitel. Protože víte, že děláte něco opravdu smysluplného. Aspoň občas. Protože někteří bývalí žáci za námi chodí ještě po spoustě let, aby nám poděkovali a popovídali si. Protože někteří vám řeknou i třeba: „Musíte tu ještě vydržet paní učitelko, můj syn/dcera už jde do školy a já bych moc chtěl/la, abyste je učila vy…“ Takže ano, je to krásná práce, jen by nám ji nemuseli (a nemusely) komplikovat někteří lidé (a organizace). Ani tak tendenční a nefundované články, jako ten, na který reaguji, moc nepomáhají. Nic proti kritice – a ono je, co kritizovat (námět na další elaborát), ale takové dávno vyvrácené stereotypy a předsudky od někoho, kdo vážně o realitě nic neví, nejsou k ničemu. To nás opravdu někdy dokáže hluboce znechutit a zdemotivovat. Jenže, víte, nechtěla bych dělat nic jiného – a to říkám i teď na konci června, s diagnózou: „Asi jste kompletně přetažená, paní učitelko…“
