Článek
Po jejích slovech se mi okamžitě vybavil obraz mojí babičky a její kamarádky, pro nás zvané „teta Marie“. A taky to, jak moje matka na mateřské se dvěma dětmi zvládala hlavně vystudovat další střední školu, účinkovat v divadle a zpívat s kapelou, zatímco dvě zmíněné ochotné pomocnice, na jejichž existenci matka bůh ví proč při tomto našem rozhovoru zapomíná, mně a sestře doma celé dny pletly copánky, vařily vývary a braly nás na procházky.
My jsme tenkrát byly opečovávané a spokojené, na což si dobře vzpomínám. A rozhodně matku neodsuzuju. Přijde mi úžasné, že měla možnost se realizovat a zajistit nám při tom všem i adekvátní zázemí a péči, když táta musel pracovat 6 dnů v týdnu do večera. Navíc jsme měly možnost vyrůstat v intenzivním kontaktu s babičkou, což myslím dnes už mnoho dětí nemá šanci zažít. Na tom, jak to měla matka zařízené, proto nevidím nic špatného. Právě kvůli tomu ale nyní nemůže rozumět situaci, v níž jsem já. Nebyla nikdy po většinu času v situaci, kdy by péče o dítě závisela jen na ní a nebyl po ruce nikdo jiný. Netrpěla společenskou izolací, při níž se běžná interakce s prodavačkou v potravinách rovná galavečeru ve vybrané společnosti.
„Ale mami, vždyť mně sotva někdo pohlídá jedno, natož abych upíchla dvě,“ řekla jsem a snažila se při tom o co nejmírnější tón, aby si moje slova matka nevzala osobně. „No, však když si pořídím dítě, tak se o něj musím starat a ne ho furt dávat na hlídání. Jste sobci!“ uzavřela matka. Vzpomněla jsem si, jak jsem si nedávno po několika probdělých nocích s dítětem v horečkách potřebovala dojít k lékaři a prostě to nešlo, protože nebyl po ruce nikdo, kdo by dítě obstaral. Takhle si hlídání ze sobeckého rozmaru nepředstavuji a kdybych v takové situaci měla mít na starost děti dvě, nevím, kde by byly moje fyzické síly. O těch psychických ani nemluvím. O druhém dítěti tedy přesně proto neuvažuji, jelikož vím, že i péče o to jedno je pro mě náročná, když pomoc rodiny je možná sporadicky.
Měla jsem co dělat, abych matce nepřipomněla, proč tento rozhovor vůbec vedeme. Že není z mého popudu, ale že ho začala ona naléháním, aby její vnouček nevyrůstal sám. „Vždyť je to taková nádhera, ty děti,“ konstatovala a z jejího hlasu bylo patrné pohoršením nad mým postojem. Slova o tom, proč si tedy někdy té nádhery sama neužívá a nevezme na hřiště alespoň to jedno vnouče, které už má, jsem raději velkým lokem kávy spláchla hluboko do chřtánu.
„Ale mami, my chceme třeba taky někdy někam jít, vždyť my nemůžeme jít ani sami na večeři,“ řekla jsem a snažila se rozpomenout, kdy naposledy jsme s manželem někde byli. U toho mě píchl osten závisti, když jsem si vzpomněla na dvě svoje kamarádky, z nichž jedna má hlídání naprosto kdykoliv se jí zamane a druhá skoro tak. Syn je pro nás s mužem smysl života, jemuž jsme podřídili vše a žádná romantická večeře ve dvou samozřejmě není důležitější než on, ale myslím si, že občas bychom si ji dovolit mohli. Z podobných rozhovorů s matkou kvůli tomu vždy vycházím jako sobecká bestie, která pro vlastní pohodlí nedopřeje dítěti sourozence. „Mlč. Já si kluka vezmu, až budu mít čas,“ řekla tónem, kterým dala najevo, že pro dnešek končíme.
Debaty na toto téma jsou vždy náročné a nemají vítěze. Moje matka nemá povinnost brát si vnoučata ani na pět minut. Naštěstí pro ni. A já nemám povinnost přivádět jí je na svět. Naštěstí pro mě. Sama nevím, jaká budu já babička. Třeba budu zrovna tak nezúčastněná. Ale všem bych přála, aby se v jejich rodině v této oblasti setkávala poptávka s nabídkou. Pak vyhrají všichni. Prarodiče, kteří jsou naplnění radostí ze společného času s vnoučaty. Děti, které potřebují ve svém životě i jiné osoby než rodiče. A rodiče, kteří si spolu dají v klidu kávu a připomenou si, proč se do sebe před lety vlastně zamilovali.
