Článek
Vstávám před budíkem. Budí mě nervozita a touha co nejrychleji prosvištět dnešním dnem. V 8 jsou tu stěhováci. Chaos dosáhl vrcholu. Dneska vím, že na hrozbu neštovic si celý den ani nevzpomenu. Budu ráda, když si vzpomenu, kam jsem co uložila. A když to budu vědět i za týden nebo měsíc, tak to budu považovat přímo za zázrak.
„To my se nezouváme nikdy nikde, pane,“ ozve se od vstupních dveří cizí mužský hlas. Jasně, vy hovada, myslím si a loučím se s dřevěnou podlahou v ložnici. „Jak mám jako takhle nezhoršovat faktický stav nemovitosti…,“ hučím rezignovaně do rohové skříňky kuchyňské linky. „My máme boty, do kterých se nezasekávají kamínky,“ doléhá ke mně kupodivu i přes to, že ze skříňky mi čumí jen zadek a chodidla. Ještě, že jsem si ten debilní roh nechala v budoucí nové kuchyni zaslepit.
Stěhováci se nakonec ukážou jako dobří borci. Jsou pečliví, matrace a koberce balí do folie a se vším zachází opatrně. Že bychom přece jen nakonec předávali novým majitelům nemovitost skutečně podobnou té, kterou viděli na prohlídce? Zábavným momentem je využití topenářské trubky pro přestěhování designové lampy Flos Arco. Ta byla původně odsouzena k doživotnímu vykázání z naší domácnosti. Muž ji však vzal na milost poté, co ji zahlédl za zády Jamese Bonda v jednom z dílů kultovní série. Pobaveně posílám fotku trubky prostrčené dírou na kamenném podstavci naší architektce, která jediná moji lásku k tomuto svítidlu chápe.
„Mám ti přijet pomoct?“ píše máma, když jí okolo poledne zoufale sděluji, že velký a těžký nábytek je sice pryč, ale v bytě zbyla ještě ohromně ohromná kupa věcí ke sbalení a odstěhování. Manžel se divil, že jsem matce na nabídku pomoci kývla. Jo, to já tak někdy dělám, takové bejkárny.
Způsob, kterým matka k pomoci přistoupila, byl totiž samozřejmě předvídatelný a poplatný jejímu životnímu stylu. Namísto faktického a prostého přiložení ruky k dílu vymýšlí další a další hypotetické (a nemožné) způsoby, jak celou věc urychlit. Posléze povolává do akce tátu a dohlí na celé dění jako Kleopatra z balkonu. A za neustálého vedení videohovorů s kamarádkami.
Prošla jsem si ze ten den několikrát fází vzteku, abych postupně došla ke smíření. A přijala jsem nakonec také fakt, že hodně práce nám zůstane na zítra. A pozítří. A popozítří. Hrozná vyhlídka. Už dnes jsme s mužem zestárli o deset let. A ubyly nám i mentální síly.
Jediný, kdo má na konci dne sílu a elán, je náš syn. Do vany jde velice neochotně, ale nakonec v něm přece jen zvítězí zvědavost. U babičky se dnes koupe poprvé. „A kdy budeme bydlet v našem domečku?“ ptá se. „Po dovolené,“ říkám a přemýšlím, jestli je méně pravděpodobné to, že odletíme, nebo to, že náš indiánský elektrikář zapojí rozvaděč.
