Článek
Dítě se budí se strašlivým záchvatem kašle. Bezva, neštovicím jsme asi unikli, tak že by „aspoň“ nějaká bronchitida? Nebo rovnou zápal plic? Naštěstí se po chvíli uklidní, přestane kašlat a najede do svého obvyklého módu „Tryskomyš“. Sice si podobné tempo držel i posledně, když měl skoro čtyřicítky, ale teď to vypadá, že to fakt snad bylo jen větší ranní odkašlání.
Ranní oblékání opět připomíná scénu z hororu. Připadám si nesmírně trapně, když předstírám, že volám čertovi a informuju ho, že dítě ještě nemá oblečenou ani jednu ponožku. Naoko se s čertem domlouvám, že mu ještě zavolám, jak to dopadlo a jestli je potřeba dítě odnést do pekla. Stydím se, ale nemám na výběr. Třičtvrtě hodiny jsem vydržela, víc už nedám. „Mami, má čert skateboard?“ ptá se dítě. Obleču ho sama.
Jedeme k zubaři. Tam se těším. Je to fešák, nečeká se tam a syn tam bývá nepochopitelně hodný. Tohoto pana doktora bych chtěla mít doma. Ale nemám, tak aspoň důsledně chodíme každého půl roku na prevenci, i když náš lékař nemá smlouvu s pojišťovnou. Výsledkem kontroly je, že dítě sklízí pochvalu, já sklízím úsměv pana doktora a veškerá radost tím pro dnešek končí, což ovšem já ještě nevím.
Následný plánovaný nákup tenisek se zvrhává už na samém začátku, kdy dítě rezolutně odmítá do obchodu vůbec vkročit. „Já si chci hrát,“ řve a vrhá se na helikoptéru, která za padesát korun dvakrát otočí vrtulí a jednou se zhoupne. „Stačilo, jdeme pro boty!“ rozkazuju marně spíš jen tak pro sebe. Dítě se válí po zemi, řve a já bych se nejradši teleportovala zpátky do ordinace zubaře. SAMA!
Po několika nekonečných minutách, kdy je nemožné dítě jakkoliv uklidnit, si všímám nápojového automatu. „Hele, pojď, koupíme si limonádu,“ předstírám nadšení a modlím se, aby se tam dalo zaplatit kartou, protože všechny moje drobné spolkla vyděračská helikoptéra. „Ale pan doktor říkal, že limonády se nepijou! I tys to říkala!“ vpálí mi dítě do obličeje a opět se rozhuláká: „Hrát, já si chci hrát!“
Dělá se mi černo před očima. Proklínám sebe, syna, celý svět. Proklínám už i zubaře. Jdu k automatu a kupuju si džus. Platba kartou, uf. Dítě se mezitím válí na zemi a já ohromuji kolemjdoucí tím, jak jsem nezúčastněná. Piju zplna hrdla. Cukr mi pomáhá, okamžitě se cítím mnohem líp. Džus je už skoro vypitý, když se ke mně dítě najednou rozběhne: „Limonádu, limonádu!“ Naštěstí v láhvi ještě něco zbylo a syn evidentně už nemá sílu ve scénách pokračovat, takže se celkem v klidu odebíráme k autu. Bez tenisek, pochopitelně.
Oběd jsme neměli a odpoledne jsem zcela vytěsnila.
Manžel mi navečer posílá fotku, že James Bond dokončil obklad za kuchyňskou linkou. Úplně jsem dneska zapomněla, že máme nějaký dům. A že mám manžela. Vzpomenu si na dovolenou. Jestli se dočkám letos toho, že si moje nohy stoupnou do písku na pláži, je už na světě možné cokoliv.
