Článek
Dnes mám dovolenou. To od jisté doby, přesněji od narození syna, v mém životě zhola nic neznamená. Takže nekompromisně vstáváme po šesté. Zdržovací taktika s Maxipsem Fíkem nevychází. Syn hlásí „stlašnej hlad“ a tak jdeme z postele. Dítě je najednou záhadně syté a odmítá šestnáct variant snídaně. Místo pobytu u stolu zahajuje běh s vysavačem přes prahy dveří. Házím do sebe vánočku a suším oko při vzpomínce na dny, kdy jsem snídala bez rizika vzniku žaludečních vředů.
Odjíždím na barák za Jamesem Bondem vybrat spárovačku. S architektkou na telefonu probíráme nejvhodnější odstín. James Bond určí vhodnou barvu naprosto přesně. Architektka je unešená, že nějaký muž na planetě vnímá barevné spektrum v takovém detailu. Já jsem unešená také. James Bond mě navíc na závěr mojí návštěvy ohromí zprávou, že se tu dnes zastavil také elektrikář. S vykulenýma očima se ujišťuji, že jsem dobře slyšela. James Bond nechápe, čemu se tak divím. „Jo, byl tady elektrikář.“ Dnešek nám tedy přeje!
Na oběd máme vynikající kuře na paprice, které uvařila tchyně. Syn sní dva talíře a babička se dme pýchou. Její servis spočívající v hlídání dítěte a vaření zcela překonává vše, co jsem si o tomto soužití dosud myslela. Začínám uvažovat o tom, jestli zde nakonec nezůstat navždy. „Půjdeš po obědě spinkat?“ zeptá se syna babička a všichni tři se rozchechtáme. Nespí po obědě už dva roky. Což ovšem neznamená, že by to nepotřeboval.
Po obědě jedu na byt ladit poslední detaily k předání. Vše se tam blýská, je to fakt krásný byt. Nechápu, proč jsem víc neuklízela, když jsme tam žili. Tak jsme to tam mohli mít hezké! Okna jsem trochu ošidila, to nešlo zvládnout, ale jinak mám svědomí čisté. Například na té velké americké lednici jsem málem nechala ruce. Je jako nová.
Zato betonová stěrka na podlaze má hned několik nedostatků. Tmavý tvrdý materiál prostě náročné podmínky v průměrné rodině s dítětem neunese. A moje snaha o vylepšení s nano houbičkou se obrátila v ještě větší katastrofu. Koupelna při bližším prozkoumání už taky není žádný šlágr, sem tam je prasklá dlaždice. Snad při předání nebude problém. Doufám, že si noví majitelé případně vzpomenou na slevu z ceny, kterou jsme jim dali. Ano, asi byla trochu v duchu známého „Nechci slevu zadarmo!“
Podvečer a večer je tradičně hektický, s manželem stěhujeme posledních pár věcí z bytu. Syn, který už napůl spí a je značně nevrlý, se pak při přesunu domů plíží podél auta a narve to hlavou přímo do zrcátka. To je konečná. Od té chvíle už jen řve. „Vždyť víš, že auta mají zrcátka,“ říkám mu. „Ale já nepočebuju, aby auta měly zrcátka!“ argumentuje svojí vlastní logikou. A já přemýšlím, jak daleko se s tímhle uvažováním dá v životě dojít.
