Článek
Po začínajících neštovicích není na dítěti ani stopa, zato se výrazně projevuje jeho sociální izolace. Do zamořené školky teď radši nechodí a začíná se naplňovat scénář, kterého jsem se bála. Možná sice na dovolenou odletíme, ale všichni budeme na dně. A tchyně nás asi vystěhuje. Už se neodbytného vnoučka nabažila a nápadně často se ptá, kdy budeme mít v novém domě zprovozněnou elektřinu. To je totiž okamžik, kdy se dům stává obyvatelným.
I já už se těším, až odtud vypadneme. Vážím si toho, že jsme tu mohli složit hlavu. A že mi tchyně pomáhá se synem. Ale mezi její domácností a tím, co znám z domu já, nemůže být propastnější rozdíl. Zatímco moje matka úzkostlivě dodržuje jak hygienu, tak všechny příručky, pokyny a návody k použití všech možných spotřebičů a zařízení, tchyně si s ničím hlavu neláme. A tak třeba nacházím v její myčce věci, o kterých se mi nesní. Od (podle mě jednorázových) plastových misek od syrového masa až po zásobník z pračky na prací prášek. Samozřejmě podle manžela je to vše naprosto normální. Vyrostl v tom, takže pokud se nechci rozvádět, nezbývá mi, než to strpět a nekomentovat.
Proto, když se ukážu na kafe u rodičů, je zaděláno na ostudu okamžitě poté, co tam vkročím. „Jak proboha můžeš položit ty špinavý klíče na stůl?“ hrozí se dramaticky moje matka a vrhá se gazelím skokem ke stolu, aby „ten hnus, kterej se válí kdoví kde“ okamžitě zlikvidovala do špinavé zóny. „Mami, já jsem prostě musela trochu slevit tady z těch nároků, tak jsem si to neuvědomila, promiň,“ snažím se to vysvětlit. A vybavuju si, jak manžel naprosto běžně pokládá klíče a mobil mezi nádobí na kuchyňskou linku. Ano, začátky soužití byly těžké, protože moje nároky kopírovaly to, co znám z domu. Někdo ustoupit musel a můj kategorický manžel to nebyl.
Dnes jedeme na rodinnou oslavu. Manžel jet nemůže, protože připravuje náš nový domov. Nakonec tedy jedeme se synem a mojí matkou, která řídí, abych si mohla dát skleničku. Je mi už od rána jasné, že tato akce nebude moc příjemný zážitek. Ze syna se totiž ve společnosti a novém prostředí stává psychopatický blázen k nezastavení a tak mám vždy co dělat, abych stíhala sledovat, kde je a co dělá.
Naštěstí je tam tentokrát pár větších dětí, které se o syna postarají, a tak skleničky nakonec stihnu dokonce dvě. Je to největší párty za posledních pět let. Zase mám pocit, že žiju. Povídám si s lidmi, směju se. To mi na home office chybí a ne, nejde o víno.
Cestou zpátky je z dítěte v sedačce uřícená zlomená troska s fialovými kruhy pod očima. Ale jako známý bojovník proti spánku se nedá a nezabere ani na minutu. Já se ovíněná chechtám matce, která se chlubila, jak nepotřebuje navigaci a že rozhodně není nutné jet po dálnici, aby nakonec šestkrát projela obcí Rosice tam i zpět. K velkému pobavení osazenstva zahrádky místní restaurace a partičky mladíků, kteří se balili do auta na dovolenou.
Matku jsem stihla během cesty seznámit s tím, jaký je rozdíl mezi nádražím a železničním přejezdem. Ona mě s tím, že jsem nemožná, nezvládám výchovu, nerozumím svému dítěti a všechno, co na jeho chování není v pořádku, je výhradně moje vina, případně vina mého narušené vztahu k mému muži. Naštěstí se mi chce po tom víně tak spát, že nemám sílu vzdorovat.
Doma po koupeli dítě ožívá a dožaduje se masíčka. Na oslavě bylo kde co, ale v tu chvíli se mu to nehodilo do plánů, protože musel skákat na trampolíně, jezdit na motokáře, stříkat vodní pistolí a provokovat psy. Doma je rohlík. „Nechci rohlík, chci to maso, co dělal strejda!“ A mně se chce brečet.
Ani nevím, jak jsem ho nakonec dostala do postele. Pouštím si další videa Radovana Vávry z jachty. Ale dobře mi to dnes nedělá. Jeho život je v ostrém kontrastu s tím mým. Teda pokud zrovna není divoké moře. To jsme na tom pak asi podobně. S tím rozdílem, že pro něj to někdy skončí a zase vyjde slunce a nastane bezvětří. Já mám teď čas do rána. A ten prospím.
