Článek
„Topenář nám namontuje záchod,“ píše mi manžel. Lepší zprávy si po ránu člověk nemůže přát. Dítě ještě spí a já se snažím vyřídit méně komplikované pracovní věci, než zahájíme každodenní ranní válku. První její bitvu svádíme o čůrání. Když prohraju, bude to zadržovat až do oběda. Druhá bitva je kvůli mytí obličeje. Ta zpravidla končí něčím, co připomíná waterboarding. Zuby jdou vyčistit bez problémů, ale to je taky to jediné. Nejhorší bitvu svedeme o oblékání. To vždy obě strany utrpí velké ztráty.
K snídani se snažím odevzdat dítě babičce. Syn vzdoruje. Chce být s maminkou i přes to, že jsme ještě na kordy. Snažím se mu chvíli věnovat, ale na toto původně vyhrazená ranní časová dotace se dávno vyčerpala výše zmíněným válčením. Je teprve ráno a mně už se chce zoufalstvím brečet. Do e-mailové schránky s cinkáním přibývají e-maily. Opět zvažuji, zda syna přece jen nakonec nedat školky i s rizikem, že se nakazí neštovicemi a zhatí nám to naši vysněnou dovolenou.
Babička se naštěstí najednou vytasí s trumfem – u sousedů mají prasata a dnes je hodlají umývat hadicí. A naše dítě s babičkou mohou být u toho! Na to syn slyší a táhne babičku ven z domu. S obří úlevou oběma zamávám z balkonu a usedám k práci. Zaberu se do toho tak, že je najednou oběd. Když pominu to ráno, mohlo by takhle pohodové být každé dopoledne. No, ještě tu školku zvážíme.
„Tohle je oběd?“ zeptá se udiveně syn a zírá na mísu plnou lívanců a skleničku s džemem. „Ano, to je oběd,“ potvrdím. „A kde je guláš?“ ptá se dítě a hledá pod ubrusem na stole. Holt mám prostě masožrouta, který si v necelých čtyřech letech sám v obchodě u pultu objednává „klačenku“. Nakonec ho obměkčíme domácí malinovou marmeládou, kterou tchyně schovává až vzadu ve špajzu pro speciální příležitosti.
Odpoledne jdeme ven. Učíme se značky aut. „Máma má Škoda Superb a táta má Volkswagen Golf,“ říkám. „A tohle má strejda Lumír!“ ukáže dítě na červenou Toyotu a já žasnu, že to pozná. Dojdeme k řece, kde se dítě baví házením kamenů do vody. „Ty velký ne, těma neházej!“ nastavuju rázně hranice. „Jenže ty dělají pořádnej bugr!“ odpovídá syn a bez mrknutí oka pokračuje ve vrhání skalních masivů. Kolem dokola naštěstí nikdo není, tak dělám, že nevidím, že mě neposlechl. I choose my battles.
Po hodině házení se mi podaří ho přesvědčit, abychom šli navštívit moji sestru a synovce. „Taťka má folksvágn gouf a mamka má čarodějnický auto,“ hlásí jí dítě hned ve dveřích. Sestra v pokročilém stadiu těhotenství se směje tak, až se za břicho popadá. „A má mamka v tom autě takovej ten čarodějnickej klobouk?“ zajímá se sestra mezi záchvaty smíchu. „Má. A má taky ten nos,“ odpovídá syn. Začíná mi docházet, jak mě moje dítě vidí. A přestávám se smát.
Večer je znát, že jsme dnes byli hodně venku a tak mám ve 20:15 už volno. Dítě spokojeně oddechuje. Přichází manžel s lahví vína. „Tahle byla mezi flaškama za tři kila a stála jen stovku,“ hlásí mi pyšně. Nevím, co si z této informace mám vzít. Přemýšlím, co pije na své jachtě Radovan Vávra.
