Článek
Dítě je nevídaně hodné, obléká se samo a ve všem spolupracuje. Já žasnu a modlím se, aby se to stalo naší novou ranní rutinou. U snídaně se sice objevuje problém spočívající v kritickém nedostatku rohlíků, ale nakonec odkrojíme z chleba kůrku a normálně se oba najíme. Já k jídlu nemám moc chuť, což je u mě nezvyklé. Ten sen z lodi mi teda dal zabrat.
Po snídani babička vytahuje z rukávu trumf v podobě samolepkových knížek, a tak můžu jít nerušeně pracovat. Prokousávám se emaily, u některých kroutím hlavou, u jiných se rozčiluju, u dalších jen směju. Abych toho zvládla co nejvíc, vynechávám oběd a ani mi to nevadí.
Po práci seberu veškeré odhodlání, které jindy nemívám a rozhodnu se vzít syna na hřiště. Já totiž tato místa z duše nenávidím. To, že mám dítě, neznamená, že mi nevadí cizí děti. A na hřišti obvykle nějaké další jsou. A další děti znamenají potenciální prostor pro konflikt. Ale dnes je od rána syn v takové kondici, že si troufám. Pokud bude tak úžasný jako dosud, tak si to oba užijeme.
Přicházíme na hřiště a už zdálky vidím chumel divokých dětí. Na lavičce pod stromem sedí dvě ženy, mají před sebou kočáry a okolo sebe rozložené věci. Vypadá to, že tady bydlí. Děti jsou k nezastavení, malá holčička mě hned lapí a vypráví mi, jak se kdo jmenuje a kdo je čí sourozenec. Syn se hrne mezi děti, lezou přes sebe a postrkují se. Největší dítě se právě chystá skočit z klouzačky. Nejmenší chlapeček si cpe do pusy kamení. Jde na mě panika. Matky u kočárů jsou zabrané do debaty a dětí si vůbec nevšímají. Bože, co když se ten malý udusí? „Paní, paní, podívejte se,“ volá na mě holčička a ukazuje mi kousky na trampolíně. A kde je vůbec moje dítě? Místo jednoho mám najednou dětí osm. Tak to ne!
„Miláčku, pojedeme už za tatínkem, ano?“ zkouším se domluvit se synem, který je ale v úplně jiném světě a vůbec mě nevnímá. Lítá s divochy jako pominutý, točí se na kolotoči, občas spadne na někoho nebo někdo na něj. Jsem naprosto zoufalá, vidím zlomené končetiny (dá se letět na dovolenou se sádrou?), rozbité hlavy a krev z nosu. Za chvíli zkouším domluvu znovu, opět se stejným efektem. Nakonec nejstarší kluk roztočí kolotoč tak, že se bojím nejen já, ale i můj syn. Děs v jeho očích je zřetelný, chvíli ho v tom nechám a pak zasáhnu. Nejstarší kluk poslechne, zastaví kolotoč a tak v klidu odcházíme.
Doma je mi už vyloženě špatně, asi psychika, zážitek z hřiště mi nepřidal. Když mě o chvíli později nevolnost dožene na toaletu, už vím, že je zle. O hodinu později se svíjím v křečích na zemi. Protože to ani po třech hodinách není lepší a bolesti připomínají porod, jedeme na pohotovost. Cestou se mi vybaví vzpomínka na empatického doktora, který se mi vysmál, když jsem tam přijela s bolestmi krční páteře a brněním ruky poté, co do mého auta narazil jiný vůz. Pravda, o život nešlo, ale předchozí instrukce od policie na telefonu byly jasné – nechte se ošetřit. Tenkrát mě přes počáteční výsměch doktora na tři dny hospitalizovali.
Na pohotovosti je dnes slušný lidský lékař, posílá mě na ultrazvuk a rentgen, nařizuje odběr krve a dostávám infuzi. Domů jedu s tím, že všechny výsledky mám v normě, takže mám držet dietu a mělo by být lépe. Sotva si doma sundám boty, ozve se ta parádní paralyzující křeč zase. A pak ještě mnohokrát během noci. Videa z jachty pro dnešek vynechávám.
