Článek
Po sedmé ráno stojíme s obkladačem Jamesem Bondem a architektkou v naší budoucí kuchyni. Nálada je zpočátku pochmurná. Už nějakou dobu totiž marně vyhlížíme našeho truhláře. Stejně jako elektrikář, i on na nás často a rád zapomíná. Nakonec se však přece jen ve vratech zjeví čumák jeho auta. Můj úsměv v tu chvíli nemůže být širší a během pár minut je vše domluveno. I tak si jen těžko představuju, že tady brzy bude moje vysněná kuchyň.
Poradu stíhám na minutu přesně. Syna si proto prohlédnu jen v letu, ale flekatý se mi nezdá. Neštovice tedy asi zatím nic. Dítě si mě ani nevšimne, prasátko Peppa je atraktivnější. Tchyni ale neuniknu nikdy a hned na mě volá, že včera spadly dva milimetry srážek. Tuto statistiku si písemně vede od roku 1978. A já nikdy nevím, co na to mám říkat. Jsem ráda, že tentokrát opravdu pospíchám a nemusím to jen předstírat.
Cestou k počítači si ještě stihnu dělat starosti s tím, že syn teď tráví moc času u obrazovky. Asi jsme ho do školky měli dál posílat i s rizikem, že chytí neštovice. Takhle sice možná na dovolenou odletíme, ale psychicky budeme všichni rozložení. Syn znuděný, já nervózní z něj a ze skluzu v práci a manžel zdeptaný z nás obou. Dnes odpoledne ho naštěstí moji rodiče plánují i s jeho o rok mladším bratrancem vzít do města. Tak snad se rozptýlí, chlácholím se a přesně v 8:30 zapínám počítač a zdravím se s kolegy.
Dopoledne mi uteče jak nic. Syn se na mě výjimečně nedobývá, takže mohu nerušeně pracovat. Během toho se pohádám s líným kolegou, odvrátím jednu katastrofu a na jinou možná zadělám a už je tu oběd. Dítě překvapivě nad žemlovkou nejásá, tím spíš, že je mírně slaná. „Tys tam dala i nějaký slaný rohlíky?“ ptám se opatrně tchyně. „Ne, ale přisolila jsem to, chtěla jsem to vylepšit.“ Na to se mi reaguje stejně těžko jako na pravidelné srážkové zpravodajství. Ale sním to. Mám hlad. A když může být slaný karamel, proč ne žemlovka. Odpoledne si spravím chuť.
„Mekáč?“ píšu ségře, když si naši přesně ve tři odvezou mé i její dítě. „Jo,“ odpovídá. V tomhle je na ni spolehnutí. Je těhotná a sežere vše, co před ní neuteče. Když ji vyzvedávám, hned začne nahlas přemýšlet, co si dá. Mně ani tak nejde o jídlo, jako o to, abych se socializovala. Stoprocentní home office je něco, co mi vždycky přišlo super, než jsem to měla. Jsem za tu možnost ráda a vážím si jí, ale je to vlastně docela na palici. Chybí mi taková ta klasická občasná kancelářská sranda. A pokec s kýmkoliv. A tak já nad hamburgery žvaním a žvaním a ségra žvýká. Nakonec se zasmějeme tomu, jaký jsme si pro vzácné chvíle klidu bez dětí vybraly program - žrádlo.
Babička s dědou mi vrací dítě naprosto vyřízené. Jásala bych, kdyby to znamenalo, že půjde dřív spát, ale tak daleko už moje naivita dávno nesahá. Syn sotva plete nohama, do vany ho však táhnu násilím a ještě mám co dělat. Hlasitě si přitom stěžuje, že ho babička s dědou nepustili na skluzavku a že je děda lakomý. Je mi to celé divné, ale předstírám soucit. U babičky a dědy si následně ověřím, že syn rozhodně nestrádal. V posteli se pak dítě ještě dlouho brání spánku a neustále rozporuje výběr Racochejla coby pohádky na usnutí. Když okolo deváté začne pravidelně oddechovat, málem se úlevou rozbrečím.
Do vany a do postele jdu už napůl v mrákotách, ale před usnutím objevuji na Facebooku příspěvky Radovana Vávry a únava je ta tam. Fascinovaně sleduji záběry z jachty. Nejdřív mě okouzlí hlavně výhledy a moře, ale nakonec zhltnu všechno - včetně videí, kde se příručka pro začínající miliardáře detailně věnuje i technickým záležitostem. Dnes se mi teda nevídaně rozšířily obzory. A přiznávám, bodnul mě osten závisti. Představuji si, že se nacházím na lodi na otevřeném moři. Představivost mám naštěstí fakt dobrou a mateřství mi ji ještě vybrousilo. A tak alespoň před usnutím cítím slunce na tváři a vítr ve vlasech.
