Článek
Budím se do bytu plného krabic. V životě se nezvládneme přestěhovat, postesknu si v duchu, když překračuju několik obřích pytlů s oblečením. V koupelně se oplachuju ledovou vodou a modlím se za co nejklidnější průběh dne. Je pátek, čeká mě porada a několik úkolů za kolegyni na dovolené. Kolegyni, která má ve všem chaos. Takže budu mít co dělat. S čtyřletým asistentem za zády. Připadám si, že je celý svět proti mně. Na tohle nepomůže ani korejské pleťové sérum.
Rychle po e-mailu vyřizuju jednodušší záležitosti, dokud se z ložnice neozve pláč a volání po mámě. Sakra, že by mu nebylo dobře? Že by přece jen začínaly ty neštovice? Běžím k postýlce. „Mami, kde je sova, kde mám tu sovu?“ Jo, sova, tak to fakt nevim, navíc v tomhle bordelu, běží mi hlavou. „Pojď k snídani, dáme si malinovou buchtičku,“ snažím se odvést pozornost a doufám, že nemáme už jen jahodové. „Já nechci buchtičku, já chci sovu,“ burácí dítě tak, že přeslechnu zvuk oznamující zahájení porady na Teams.
Stesky po sově syn rozptýlí až při ježdění s kufrem na kolečkách po bytě. Zvuk koleček na betonové stěrce šéfovou těší asi tak stejně moje zpoždění s připojením na poradu. „Pardon, hledali jsme sovu. Má svítící oči na solární dobíjení, asi jsem ji dala nabíjet na balkon,“ seznamuji kolegy s palčivou záležitostí. „A po pracovní stránce se u tebe něco událo?“ zeptá se šéfová a svraští čelo i přes nedávný botox.
Naše lednice a spíž zejí prázdnotou. Zítra se stěhujeme, nic nenakupuju. K obědu má syn ovocnou kapsičku a já šesté kafe (kávovar půjde z bytu až na konec!). Na výpravu pro pizzu dnes nemám sílu. Vzpomínám na dny, kdy šlo dát dítě do školky a bylo možné trávit několik hodin denně nerušenou činností, byť prací. Ta vzpomínka bledne každým dnem. Opravdu jsem se někdy měla tak dobře?
Po pracovní době se snažím alespoň umýt lednici. Syn prochází kolem mě se šroubovákem v ruce a zdánlivě nevinným konstatováním: „Já jdu opravit tady tu zeď.“ Význam jeho slov mi dojde se zpožděním. Nakouknu za roh, ale už vím, že jdu vstříc katastrofě. Syn právě šroubovákem dokončuje ohromnou rýhu přes celou stěnu. Vzpomenu si na ujednání v kupní smlouvě, dle něhož jsme se coby prodávající zavázali, že až do okamžiku předání bytu nezhoršíme faktický stav nemovitosti. Hm. Tohle na vyšší moc asi neuhrajem.
S blížícím se večerem táhnu dítě do vany. „Já se nechci koupat, já chci smrdět,“ huláká a snaží se chytit čehokoliv, co míjíme. Odpor je výrazný, asi má ještě dost sil. Stejně by neusnul. Rezignuju, sednu si s telefonem a hledám informace k parkování na letišti. Už by se mělo objednat, za 27 dnů letíme. Tedy snad. „Chceme parkovat přímo na letišti nebo v Buštěhradu?“ volám manželovi, ale odpověď znám předem. „Jasně, že na letišti, já s ním už nikdy žádným autobusem nejedu,“ řekne manžel, který má ještě v živé paměti, jak se syn v MHD sápal řidiči na klín a nakonec je z vozu vykázali.
„Mladej, šup do vany,“ volám na syna, když vyřeším parkování. „Mami, já tě neslyším, já jsem v ponorce,“ hlásí mi dítě s vážnou tváří. Chtěla bych mít tolik smyslu pro humor. Ale mé dny na rozdíl od těch jeho nejsou plné her. Zítra je sice sobota, ale v 8 ráno tu budou stěhováci a mě čeká peklo, proti němuž je údajně vyhoření procházka růžovou zahradou. A navíc to vyústí několikatýdenním pobytem u tchyně. Já chci taky do ponorky!
