Článek
Je čtvrtek. Poznám ho bezpečně. V 6:00 ráno zajíždí do vnitrobloku našeho domu popeláři. Couvají klikatou cestou několik metrů. Celou dobu jim hlasitě řvou senzory. Na tohle se dá spolehnout. Čtyři roky, tejden co tejden. Dítě kupodivu dál spí. Bodejť by ne, když včera usnulo po 22. hodině.
Mám pár desítek minut na to, abych odbavila nejdůležitější e-maily. V 9:00 začíná porada. V 8:50 se syn začne škrábat z postele. Klasika. Hledám airpody a u čištění dětských zubů hlásím šéfové, co všechno má skluz. Jako perličku na závěr si nechám sdělení, že mám syna do konce léta doma, tudíž pojedu v nouzovém režimu. Naštěstí má pochopení, zná to. Při převlékání prohlížím dítě, zda na malém těle nenajdu flíčky neštovic. Zatím nic.
Další porada v 10:30 už tak hladký průběh nemá. Syn se dokola dožaduje džusíku, jídla (cože?) a Tlapková patrola je najednou vrcholem nudy. Pro nepřekonatelný řev a kvůli krádeži myši poradu ukončuju. Volá manžel, jestli můžu v pondělí v 7:30 jet na barák, kde jsme měli už dávno bydlet, ale nemůžeme, protože náš elektrikář má indiánské jméno „Přijdu zítra“. Řečnická otázka. Jasně, budu tam. I s uječenou koulí na noze.
Ve 12:00 zahajuju odvážnou výpravu pro oběd. Zjišťuji, že syn mezitím roztahal po bytě skoro vše, co už bylo v krabicích připravené na odstěhování. Našel také hračku pro dospělé, kterou teď natahuje a ohýbá do všech možných směrů. Spoušť rázem ignoruji a děkuju bohu, že s tím nemával do kamery během porady. „Co bude na oběd? Žízek?“ ptá se mě náš masožrout, když ho strkám před dveře bytu. „Dáme si pizzu,“ řeknu rázně, abych dala najevo, že nepřipustím diskuzi. „Piču ne, piču ne,“ řve dítě na chodbě domu. Ani se nemusím otáčet, abych se ujistila, že je chodba plná lidí, kteří čekají před vstupem ordinace v našem domě.
Cestou pro pizzu děláme menší nákup. V obchodě jako úplatek kupuju fruko a raduju se, že jsem z toho vyšla ještě lacino. Potkáváme naši babičku. Stojí u stánku se zmrzlinou. Proboha, proč zrovna tady? „Já chci zmrzlinu, já chci zmrzlinu,“ řve dítě. „Ne, nejdřív si dáme pizzu!“ trvám na svém. „Já chci zmrzlinu, já nechci piču!“ nadává dítě. Rudne mi celý obličej a přemýšlím, jestli mi jakákoliv dovolená, i ta za majlant, stojí za tahle muka.
Z města domů jdeme s pizzou, řevem a ostudou. S úlevou vydechnu, když za námi zamknu vchodové dveře a řevem vyčerpané dítě padne na gauč. „Přijedu později,“ volá manžel. „Pošli mi ty údaje v tabulce a rozepiš to pro každou smlouvu zvlášť,“ volá šéfová. ,,A modrý z nebe bys nechtěla?“ říkám si pro sebe. „Nečum do počítače!“ řve na mě dítě (kde to asi slyšel?).
V 17:30 syn objevuje kouzlo pohádky Kosí bratři. Nebesa! Že bych měla chvíli klid? „Mami, mami, já chci dalekohled, abych mohl pozorovat ptáčky!“ začne ječet a táhne mě do komory. Ta jeho paměť je neskutečná, dalekohled tady skutečně dřív byl, ale protože už o něj asi rok ani nezakopnul, dala jsem ho minulý týden kamarádce pro její děti. „Nemáme dalekohled,“ říkám opatrně. „Ale máme, mami, tady je, tam je!“ ukazuje syn na dveře komory. „Podívej, není tu,“ říkám a prezentuju mu prázdné police. Zklamání. Řev bez hranic. Dítě buší pěstičkami do skleněné výplně dveří. Představuju si, jak se sklo vysype. Začínám panikařit. Vzpomínám na letní brigády v prádelně. Já chci do prádelny. Na osmihodinovou šichtu ve čtyřiceti stupních. Prosím. Hned.
„Táta je doma!“ ozve se najednou z chodby. Moje spása. Dalekohled je zapomenut. Táta přijel. Běžím do ložnice a oblékám legíny. „Jdu běhat,“ volám na manžela. Konečně chvíle svobody. Poběžím aspoň hodinu, daleko do polí, říkám si. V letu si dělám culík a hledám airpody. Obal je prázdný, sluchátka nikde. Aspoň jedno, sakra, nadávám a vzteklá jak buldok chodím po bytě. „Lásko, to nevím, venku dost prší…,“ hlásí mi opatrně manžel. Tak nic. Tak jedu aspoň nakoupit. Relax matek.
