Článek
„Mami, já už to spaní nevydržím!“ naléhá dětský hlas. Tak nesmyslnou větu jsem v životě neslyšela a chvíli mi trvá pochopit, že to není noční můra, ale moje realita. Tělo mám ztuhlé, jakýkoliv pohyb je nemožný. Moje oční víčka váží snad tunu. Nemůžu otevřít oči. „Mááááámííííííí, vstáváme! Ale nebudíme tatínka!“ dostávám první úkoly pro dnešní den. A já přitom nejsem schopná ani shodit ze sebe peřinu.
Zuby, ponožky, snídaně, všechno mě vyčerpává. Včerejšek mi dal zabrat a dnes to nebude o nic pohodovější. Naštěstí volá děda, vezme chlapečka do herny. Ze srdce mi padá obří kámen, s neskrývanou úlevou odevzdávám dítě a s manželem domlouváme, co je třeba dnes udělat. Kdo a co a kdo pojede kterým autem, kdo co kam odveze a kdo má od čeho klíče. Koordinace stěhování z jednoho místa na dvě různá a ještě průběžné přejíždění a převážení věcí mezi nimi pomalu začíná být nad naše síly. Když se k obědu nejsme schopni sejít na jednom místě a ukáže se, že jsme se špatně pochopili, už se jen hystericky smějeme do telefonu.
Po obědě jedu na byt čistit troubu. Na to se těším. Začnu tím, že si udělám kafe. Pak si sednu před troubu, zvolím v menu „Pyrolýza“ a čekám, až uplynou 3 hodiny a 35 min, během nichž se všechny usazeniny v troubě při čtyřech stech stupních spálí. Mezitím umývám místa a zákoutí, o nichž jsem ani netušila, že v bytě jsou. Po konci programu vítězoslavně setřu vlhkým hadrem popílek ze dna trouby a připadám si jako mistr úklidu. Kéž by to tak šlo se vším.
Rozhodnu se skončit, když se přistihnu, že několik minut tupě leštím jeden vypínač. Nejvyšší čas jít domů. Mám tady na to ještě dva dny. No co, tak okna holt nenablýskám. Mířím do našeho dočasného domova a vrhám se na syna. Kontroluju, jestli se neobjevily neštovice. Nic. Krátce se pomodlím a v myšlenkách se přenesu na pláž. Fakt to všichni potřebujeme.
Přijíždí manžel s informací, že se na náš dům dostavil elektrikář, kterému jsme pro jeho nesplnitelný harmonogram dali indiánské jméno „Přijdu zítra“. Už to, že se DNES zjevil, je samo o sobě překvapivé, ale tím moje ohromení nekončí. Elektrikář totiž konstatoval, že se s prací na našem domě blíží do finále. A přijal tak nové indiánské jméno - „Ten rozvaděč příští týden dokončím“.
