Článek
„Já jsem jedináček a jsem za to ráda,“ říkala jsem.
Ale pak přišla svatba. Malá, rodinná, spíš symbolická než pompézní. Maminka seděla v první řadě, trochu rozněžnělá, jak se na maminku sluší. Až po obřadu, když jsme zůstaly chvíli samy v šatně, přišla s větou, která mě zasáhla víc než jakákoli přísaha.
„Je něco, co ti musím říct, než začneš nový život. A měla jsem ti to říct už dávno,“ začala.
Usmála jsem se, myslela jsem si, že přijde něco dojemného. Ale nečekala jsem tohle:
„Nejsi jedináček.“
Zavládlo ticho. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale ona se dívala přímo na mě – bez stopy úsměvu.
„Máš bratra. Staršího. Narodil se, když mi bylo devatenáct. Ale… vzdala jsem se ho. Neměla jsem tehdy jinou možnost. Nechtěla jsem, ale rodiče mě donutili. Byl to jiný život. Jiná doba.“
Slova mi v tu chvíli nedávala smysl. Bratra? Vzdala se ho? Jak? Proč mi to nikdy neřekla?
„Chtěla jsem ti to říct tolikrát,“ pokračovala. „Ale bála jsem se, že mě odsoudíš. Že mě nebudeš mít ráda. A pak… jsi rostla, byla jsi šťastná, a já nevěděla, jak to narušit. Ale dneska… když tě vidím ve svatebních šatech, vím, že ti musím dát pravdu. Jako dárek. Možná nechtěný, ale poctivý.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Tisíc otázek. Kde je? Jak se jmenuje? Zná mě? Zná vůbec ji?
Máma vytáhla z kabelky starou obálku. Uvnitř byla fotografie malého chlapce. A papír s adresou.
„To je všechno, co mám. Dlouho jsem neměla odvahu něco zjistit. Ale ty… můžeš.“
Od toho dne jsem na něj myslela denně. Nejprve s bolestí. Pak se zvědavostí. A nakonec s nadějí. Nechala jsem si tu adresu projít hlavou, až jsem se jednou prostě zvedla a šla tam.
Byl to malý domek na kraji města. Otevřel mi muž s očima, které byly až děsivě podobné mým.
„Můžu vám pomoct?“ zeptal se.
Chvíli jsem mlčela. A pak to ze mě vypadlo:
„Myslím… že jsme sourozenci.“
