Článek
Plná představivosti, která často překračovala hranice běžné dětské fantazie. Nikdy jsem jí to nevyčítala, naopak — považovala jsem to za roztomilé, někdy i inspirující.
Ale co se začalo dít před pár týdny, mi začalo nahánět husí kůži.
Jednoho večera, když jsem jí uspávala, mi tiše řekla: „Mami, povídám si s panem z obrazu.“ Smála jsem se a řekla, že žádný takový obraz u nás doma nemáme. Kristýnka ale trvala na svém a dodala, že to není obyčejný obraz. „Je na něm pán s dlouhým kabátem a velkým kloboukem, a vždycky na mě mluví, když jsem sama v pokoji.“
Zpočátku jsem si myslela, že si vymýšlí. Děti mají někdy skvělé hry a fantazie. Ale zdálo se mi, že to není jen hra.
Pár dní poté jsem zjistila, že dcera mluví sama pro sebe nejen večer, ale i přes den. Stála u zdi v pokoji a vesele konverzovala s „panem z obrazu“. Pokoušela jsem se jí fotit, ale když se na mě podívala, okamžitě přestala a řekla: „Pan z obrazu říká, že nechce, abychom ho viděli.“
To mě přimělo začít hledat. Prohledala jsem celý byt – žádný obraz s mužem v kabátu nikde nebyl. Ale pocit, že tu něco není v pořádku, mě neopouštěl.
Pak se mi do rukou dostala stará rodinná kronika, kterou měla po své babičce. Na jedné z fotografií, kterou jsem do té doby přehlížela, byl muž v dlouhém kabátu a s kloboukem – zcela přesně tak, jak ho popisovala Kristýnka.
Ale ten obrázek byl starý více než sto let a nebyl v našem bytě ani domě, ale právě na půdě, kterou jsme před časem zrekonstruovali. A hlavně – obraz zmizel.
Zjistila jsem, že obraz před mnoha lety patřil jednomu z našich předků, ale z jakého důvodu a kdy přesně zmizel, nikdo nevěděl.
Od té doby Kristýnka mluví stále častěji s „panem z obrazu“. A přiznám se, že i já začínám mít zvláštní pocit, jako by nás někdo pozoroval. Jako by ten obraz nebyl úplně pryč.
Někdy, když večer přecházím kolem stěny, kde byl obraz kdysi pověšený, mám pocit, že na mě někdo kouká. A Kristýnka?
Ta už se usmívá, když mi říká, že jí „pan z obrazu“ slíbil, že nám brzy pomůže.
A já netuším, co tím myslí.
