Článek
Když jsem k ní přišla blíž, v ruce držela papír plný velkých, sytě modrých květů. „Krásné květy, miláčku,“ pochválila jsem ji. Anička se široce usmála a ukázala mi na prázdnou židli naproti:
„Tady sedí teta. Přinesla mi je.“
Zastavila jsem se. „Víš, že máš jen mě a tátu, žádnou tetu nemáš.“
„Ale mám,“ tvrdila neúplatně, „on mi je nosí každý večer. Dnes jsem jí řekla, ať si sedne sem.“ Ukázala na místo opodál. „Vaše teta Veronika.“
Srdce mi poskočilo. Dýchala jsem zhluboka a snažila se uklidnit paniku, která se zlehka vkrádala. Měla jsem před očima vzpomínky na sestru mé matky, Veroniku, jež zemřela před deseti lety při autonehodě. Nikdy jsme o ní mnoho nemluvili – snad proto, že její smrt pro nás byla příliš bolestná. Dcera ji nepoznala: narodila se rok poté, co se stala tragédie. Přesto ona teď mluvila o tetě tak, jako by ji znala.
Pamatuji si, jak jsem tu noc šla spát s neklidným pocitem. Celým tělem mi probíhal mráz ve chvíli, kdy jsem zahlédla na stolku další kresbu: modrý květ, tentokrát větší a propracovanější. Vedle něj bylo malé přání: „Mami, teta mi říkala, že budu šťastná.“
Cítila jsem, že musím zjistit, odkud ten obraz pochází. Když Anička usnula, prohledala jsem fotky a dopisy, které mám uložené v šuplíku nočního stolku. Našla jsem starý sešit, ve kterém jako dítě sama kreslila modré květy. Připomněla jsem si, že je věnovala své sestře Veronice, když jsem jí chtěla udělat radost během jejího pobytu v lázních. I já jsem tehdy nevěděla, proč právě modré. S maminkou jsme si domlouvaly, že barva symbolizuje naději, ale nikdy jsme nemluvily nahlas o tom, jak Veronika v té době bojovala se smutkem.
Ráno jsem seděla u snídaně s hrnkem kávy a pozorovala Aničku, jak bez obav běží po chodbě. Ptala jsem se jí: „Kde je ta teta Veronika tvého pastelkového světa?“ A ona vážně odpověděla: „Tady se pořád dívá z okna. Chce, abych byla veselá.“
Rozhodla jsem se vzít ji na hřbitov, kde je Veronika pochovaná. Chtěla jsem, aby dcera alespoň symbolicky položila kytici – i když jsem cítila, že její vnímání je mimo hranice našeho světa. Tam, u náhrobku, jsem Aničce vysvětlila, že teta Veronika už k nám fyzicky nepatří. Ona rozsvítila oči a řekla:
„Já vím, že tam je, ale nemůže mluvit nahlas. Říká mi, že mám přestat brečet, a že bych si měla hrát.“
Zaskočila mě ta upřímnost. Víc než cokoliv mne překvapilo, jak pevně si dcera stála za tím, že naproti ní sedí někdo, kdo jí přinesl modré květy. Vzala jsem ji za ruku a usmála se, i když mi mráz stále přejížděl po zádech. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Ale pojďme domů, nastal čas snídaně.“
Další dny jsem pozorně sledovala Aničku ve chvíli, kdy seděla ke stolečku. Kreslila vždy kolem šesté hodiny večer. Papíry začaly zaplavovat náš byt – modré květy s různými tvary a okvětními lístky. Vedle nich několik slov: „Teta říká, že jsem silná.“ „Teta mi přinesla štěstí.“ „Teta se usmála.“
Začala jsem pátrat v archivech rodiny a mluvit s babičkou. Ta mi prozradila, že Veronika před osmi lety posílala dopisy mé matce s portréty květů, které si domalovávala v čekárnách nemocnic. Její deníky plné modrých květů zůstaly nedotčené v improvizované policce. Teta nikdy nechtěla, aby se rodina dívávala na její zápisky – cítila, že její vlastní svět se v nich odráží jako poslední nádech.
V noci jsem našla v Aniččině pokoji zabalenou kreslenou kytici: deset různých modrých květů sepnutých provázkem. Vedle visel malý lístek: „Mami, teta říká, že jsem dost silná na to žít bez ní, ale bude s námi.“
Přestože jsem sama dosud neseděla u hřbitova ve tmě, uvědomila jsem si, že mé dítě komunikuje s duší, která tu kdysi byla. Ve mně to vyvolalo zvláštní směs pocitů: vděčnost za to, že Anička prožívá lásku, kterou já kdysi cítila ke své sestře, ale zároveň úzkost z toho, že se hranice mezi naším a „jejím“ světem tak snadno rozmazává.
Když jsem se o tom zmínila tatínkovi Aničky, jen tiše přikývl. Vzpomněl si, jak jsme tehdy ukládali Veronikino oblečení do krabic, aniž bychom si uvědomili, že čím dál tím víc ukrýváme vzpomínky i světlo, které ona přinesla. Společně jsme pak zašli do jejího pokojíku, vybrali pár kreseb a rozhodli se vytvořit malou galerii: obří modrá květy visely u zdi, jako by je znovu tvořila teta Veronika.
Od té chvíle má Anička pocit, že Věčnost nezná hranice: její kresby se staly součástí rodinné stěny v obýváku. Někdy, když večer přecházím kolem, vidím její ruce, jak drží pastelky a nedočkavě zkoušejí tahy. A v tu chvíli si uvědomím, že i když teta Veronika tu není fyzicky, kolem nás dýchá její vzpomínka.
Dnes, když se Anička zeptá po ránu: „Mami, co mi dnes teta přinese?“ vím, že mám před sebou dar dvou světů – jeden, ve kterém žijeme, a druhý, do něhož teta Veronika patří. A pokaždé, když vejde do pokoje, vím, že nemohu dceři vzít její naději, že modré květy nosí ženská, která ji vede k radosti. Proto se jen otočím a usmívám: „To víš, zlato, že ti dnes teta zase něco namaluje.“ A vím, že v tom neviditelném doteku spočívá křehké pouto mezi námi a někým, koho jsme nikdy nepoznali – a přesto cítíme, že je stále tu.
