Článek
Bylo mu sedmdesát osm, pořád aktivní, pořád usměvavý, plný energie a příběhů z mládí. Všichni jsme ho milovali. Jeho pohřeb byl tichý, důstojný. Všichni jsme si mysleli, že jsme uzavřeli jednu kapitolu našeho života.
A pak přišla ta obálka.
Neoznačená. Jen naše adresa rukou napsaná na přední straně. Myslela jsem, že jde o reklamní materiál, nebo snad opožděné přání. Ale uvnitř nebyl dopis, nebyly tam peníze ani vzkaz.
Byla tam jen fotografie.
Děda. Stál před starým kameninovým domem, který mi byl povědomý, ale nedokázala jsem si vybavit odkud. Měl na sobě šedý kabát, šálu, kterou jsem mu kdysi pletla, a usmíval se do kamery. Fotka byla jasná, ostrá, nevybledlá. Jako kdyby byla pořízena předevčírem.
Přesně před pěti lety jsme ho pohřbili. Dali jsme ho do země. Mám doma úmrtní list, vzpomínkové oznámení, pamětní kámen na hřbitově. A přesto ta fotka…
Ukázala jsem ji mámě. Zbledla. Potom babičce – ta omdlela.
Zkoušela jsem zjistit, odkud byla fotka pořízená. Na zadní straně byl v rohu nepatrný nápis – jakási číselná značka. Pátrala jsem po ní na internetu, až mě stopy zavedly k jednomu fotolabu v Rumunsku. Zavolala jsem tam, ptala se na původ. Muž na druhé straně se mě ptal, jestli je to opravdu můj příbuzný. Když jsem přikývla, mlčel. A pak mi řekl:
„Ten muž tu byl minulý měsíc. Udělal si pár portrétů. Mluvil česky. Řekl, že chce jen pár snímků na památku.“
Zavěsila jsem.
Od té doby se snažím najít dům z fotografie. Projíždím mapy, hledám tváře ve skupinách starých lidí. Ale nikdo ho nezná. Nebo nechce znát.
A já začínám mít podezření, že to možná nebyla chyba.
Že nás děda opustil, protože musel. A že smrt… nebyla skutečná. Že existují místa a důvody, o kterých nemáme tušení. Jen jedno vím jistě:
Ta fotografie je čerstvá. A ten pohled v jeho očích… nebyl smutný. Byl klidný. Jako by věděl, že se jednou stejně všechno dozvíme.
