Článek
Moje dcera si s ním rozumí, často si spolu staví bunkry nebo si vyprávějí „strašidelné“ historky, jak to děti dělají. Ale ten den byl jiný.
Přiběhl ke mně celý rozrušený, oči dokořán, hlasem plným přesvědčení:
„Teta, já viděl vaši maminku. Byla nahoře… na půdě.“
Usmála jsem se, v domnění, že si jen hraje.
„Tomášku, to asi nebude možné. Moje maminka už tu s námi není.“
Ale on zavrtěl hlavou.
„Já vím. Ale ona tam byla. Dlouho se na mě dívala. A pak zmizela.“
Zamrazilo mě.
Dva roky. Dva roky od té noci, kdy jsem ji našla v jejím křesle, navždy klidnou, s knihou v ruce. Od té doby jsem půdu neotevřela. Ani jednou. Bylo to její místo – plné starých krabic, vzpomínek a věcí, kterých se nikdy nevzdala. Po její smrti jsem zamkla dveře a klíč hodila do zásuvky. Až do toho dne.
Večer, když děti usnuly, jsem ten klíč vytáhla. Ruka se mi třásla. Krok za krokem jsem vystoupala po vrzajícím schodišti. Půda byla temná, vzduch těžký, jakoby tam stál roky. A pak jsem ucítila vůni jejího parfému. Starý, sladký, růžový.
Otočila jsem se.
Nikdo.
Ale najednou… rádio v rohu se samo zapnulo. A začalo hrát její oblíbenou píseň.
Tu, kterou si pouštěla pokaždé, když ji něco trápilo.
Klekla jsem si k bedně s jejími věcmi. Na vrchu ležela fotka. Já jako dítě. A ona. S rukou položenou na mém rameni.
Ale na té fotce… byl i někdo další. Muž, kterého jsem nepoznávala.
Začala jsem hledat dál. A s každou stránkou jejího starého deníku jsem si začala uvědomovat, že máma mi neřekla všechno.
Od té doby děti na půdu nesmí. A Tomáš?
Ten mi už nikdy nic neřekl. Jen se na mě občas dlouze dívá. Jako by věděl, že máma tam možná nikdy neodešla.
