Článek
Bez kartičky. Bez vzkazu. Jen kytice, čistě naaranžovaná, jako z drahého květinářství.
Usmála jsem se. Možná to byl omyl. Nebo romantické překvapení. Ale od koho?
Zavolala jsem mámě – nic. Kamarádky taky nic netušily. A přítel? Právě byl služebně v Ostravě. Smál se do telefonu a říkal, že by si to rád připsal k dobru, ale že s tím nemá nic společného.
Nechala jsem si je ve váze. Vypadaly nádherně. Ale čím déle tam stály, tím víc mě svíral zvláštní pocit. Něco jako tlak na hrudi, který neumíš vysvětlit. V noci jsem nemohla spát. Budila jsem se a měla pocit, že něco není v pořádku. Jenže… proč? Vždyť to byly jen květiny.
Druhý den mi přišla SMS. Z neznámého čísla.
„Líbí se ti? Vím, co máš ráda.“
Ztuhla jsem. Ta věta mi připadala povědomá. A to mě vyděsilo nejvíc.
Odpověděla jsem: „Kdo jste?“
Ale přišla jen další zpráva.
„Jako tenkrát. V parku. Máš pořád stejný parfém.“
A tehdy mi to došlo.
Před lety… byla jsem ještě na škole. Chodila jsem domů parkem, pozdě večer po brigádě. Jeden muž mě tam tehdy několikrát zastavil. Byl to soused z vedlejší ulice, o dost starší. Neublížil mi. Nikdy se mě ani nedotkl. Ale mluvil. Podivně, tiše, a vždycky přesně věděl, co mám na sobě, kde jsem byla, co jsem dělala. Začala jsem se bát chodit ven. Jednou mi dokonce řekl:
„Vím, kde bydlíš. Ale nechci ti ublížit. Jen si tě rád představuju.“
Změnili jsme tehdy zámky, táta šel na policii. Nic konkrétního se nestalo, jen „nepříjemné chování“. Postupně to vyšumělo. A já jsem se naučila zapomenout.
Ale ta SMS… ta vůně… to všechno se vrátilo.
Zkusila jsem to číslo dohledat, ale bylo anonymní. Zajela jsem do květinářství – nejbližšího, kam bych šla i já. A prodavačka mi řekla, že kytici objednal muž, asi padesát let, popsal přesně růže, vzkaz si nepřál přidat.
„Říkal, že vy víte.“
To byl poslední hřebík.
Dala jsem to na policii. Tentokrát jsem byla tvrdší. Vyžádala jsem si ochranu, změnila jsem číslo, nainstalovala kamery u domu. A taky jsem konečně svému příteli řekla všechno, co jsem tehdy zamlčela. O těch večerech. O strachu. O tom, co jsem pohřbila hluboko, protože „se přece nic nestalo“.
Teď už vím, že i ticho může bolet. A že některé stíny nezmizí samy.
Ale tentokrát jsem se rozhodla, že už nebudu mlčet.
