Článek
Věděla o mně všechno a já o ní. I když jsme se po škole každá vydala jinou cestou, zůstaly jsme v kontaktu. Občasné kafíčko, narozeniny, dlouhé hovory do noci, když někomu z nás nebylo dobře. Nic nás nerozdělilo.
Když mi zavolala, že je nemocná, srdce mi pokleslo. Rakovina slinivky. Už v pokročilém stádiu. Věděla to. Já taky. Zůstávaly týdny, maximálně pár měsíců.
Začala jsem za ní jezdit každý den. Četla jsem jí, nosila její oblíbený čaj a hlavně – mlčela, když chtěla mlčet. Poslední večer, co jsem ji viděla, byla nezvykle klidná. Podívala se na mě a řekla:
„Slib mi, že budeš dávat pozor na vodu.“
Zamrkala jsem. „Jak jako na vodu?“
„Na vodu. Prostě… voda není vždycky jen voda. Někdy… tě něco sleduje.“
Chtěla jsem se zasmát, ale ten její pohled mi nedovolil.
Přikývla jsem. „Dobře. Budu.“
Týden nato zemřela.
Byla jsem zlomená. Bez nálady. Bez směru. A tak jsem vzala dovolenou a odjela na naši chatu u přehrady. Měla jsem pocit, že bych tam měla být. Jako bych to dlužila sobě. Nebo jí.
První den byl v pořádku. Ticho, klid, jen šumění vody a ptáci. Uklidňující samota. Druhý den večer jsem se šla projít k vodě. Sedla jsem si na břeh s dekou a vínem. Byl úplný klid. A pak…
Najednou jsem měla ten pocit. Jako by mě někdo pozoroval. Ztuhla jsem. Podívala se na hladinu. Voda byla klidná, ani vlnka. Ale měla zvláštní odstín. Tmavší. Hustší.
A pak jsem to uviděla.
Odlesk tváře pod hladinou. Ne můj odraz. Někdo jiný. Žena. A dívala se přímo na mě.
Vyskočila jsem a zakopla o deku. Spadla jsem dozadu. Když jsem se podívala znovu – nic. Jen voda. Hladká a tichá.
Celou noc jsem nespala. Hlavou mi zněla ta její věta. Dávej pozor na vodu.
Další den jsem šla do vesnice. Bavila jsem se s jednou starší paní, co chatu spravovala. Když jsem jí mezi řečí řekla, že jsem se byla projít u vody a měla divný pocit, zpomalila.
„Vy jste byla u staré hráze? Tam se utopila holka před čtyřiceti lety. Nikdy ji nenašli. Od té doby si lidi šeptají, že… tam voda bere víc než jen ty, co neumí plavat.“
Znovu ten mrazivý pocit.
Večer jsem se vrátila k přehradě. Chtěla jsem se přesvědčit, že to byl jen stín, výmysl, smutek. Stála jsem na břehu. Dívala se dolů.
A pak – bez jediného pohybu větru – hladina zavlnila a pomalu se zvedla bublina. Jedna. Dvě. Tři. A pak něco… začalo stoupat.
Nečekala jsem. Utíkala jsem zpět do chaty. Zamkla jsem všechno, rozsvítila všechna světla. Celou noc jsem seděla u kamen.
Od té doby jsem tam nebyla.
A někdy v noci slyším, jak mi v hlavě zní její hlas:
„Voda není vždycky jen voda.“
