Článek
Vstal jsem dřív než obvykle, abych si stihl udělat černou kávu do termoláhve a vypravit se do práce. Když jsem ale vstoupil do kuchyně, ztuhl jsem: na stole stál voňavý šálek horké kávy, která se zrcadlila v ranním světle. Vůně byla tak intenzivní, že mi přejelo ticho po zádech. Přestože jsem měl v ruce hrnek k přípravě, ten šálek vypadal dokonalý – porcelán s jemným květinovým dekorem a čerstvou pěnou z čerstvě namleté kávy.
Zkusil jsem se odtrhnout od překvapení a zeptat se rodičů, jestli to udělali. Otec stále chodí na noční směny, matka je od rána pryč – i tchyně odjela na víkend k sestře. Sestra dceru odvezla na kroužek a bratr… ten se zrovna přestěhoval do jiného města. Všem jsem volal. „Nejsem já,“ zamumlal jsem zamračeně ke své ženě, která spala ve vedlejší místnosti. Její spánek byl klidný, neprůstřelný, a nikdo z rodiny o nic podobného nikdy neoperuje.
Přesto šálek stál přesně tam, uprostřed stolu, jako by na něj čekal náš obvyklý rituál. Posadil jsem se a zkusil si přivonět. Káva byla perfektně připravená – silná, jemně nahořklá, s karamelovým nádechem. Chyběl mi jen knedlík s marmeládou, abych se cítil, jako by to všechno zařídil někdo znalý mých ranních zvyků. Nápoj však zachladl po pár minutách, takže jsem si rovnou uvařil svůj vlastní hrnek. Když jsem ale šálky porovnal, můj byl tmavý a smetanou zředěný, tamten byl čistý, černý. A nikdo kolem neklepal na dveře.
Další ráno se to zopakovalo. Zůstal jsem vzhůru, abych šel všem očividně v ústrety: koupil jsem papírek a položil ho vedle šálku. „Kdo jsi a proč mi každý den připravuješ kávu?“ ráno jsem s napětím kontroloval odpověď. Ale na stole byla jen čerstvá káva a papírek zůstal nedotčený. V očích jsem pocítil něco, co sahalo až za hranice rozumu – podivnou kombinaci vděku a úzkosti. Opravdu jsem netušil, kdo se probouzí ve stejnou chvíli, kdy otevřu oči já.
Do třetího dne jsem sáhl po malé webové kameře. Ujistil jsem se, že snímá celý prostor u stolu. Večer jsem ztmavil světlovod ve dveřích a šel spát. Usnul jsem s nadějí, že ráno odhalím tajemného tvůrce. Dozajista jsem nečekal, že se probudím kvůli tikotu kávovaru. Kamera zaznamenala jen klidnou kuchyň, jenž byla ponořená do ticha. Až v šest ráno se na záběru objevila bílá silueta nad dřevěnou deskou stolu: prsty lehce zvedly porcelánový šálek, nalévaly horkou kávu ze skleněného french pressu a odstoupily stranou, aby se šálek usadil. Nikdo ale nešel za, nebo vedle. Jen ta nepatrná jakoby mlžná postava, která zůstala rozmazaná a nekonkrétní, prošla zpátky v zablesku snížené intenzity kamery.
Prohlížel jsem si znovu záběr a uvědomil jsem si, že silueta má přesně stejnou výšku jako já – a držela se mého obrysu. Přišlo mi to jako varování nebo hlas z jiné roviny. Ačkoli to nemá logické vysvětlení, tráva v duši mi zarostla podivným strachem, který se mísil s pocitem úcty ke snaze, která stála za tou kávou.
Následující den jsem se vydal do malé kavárny hned za rohem domu. Chtěl jsem zjistit víc o místní komunitě – jestli se někdo nezajímá o rodinu nad ránem, kdo má přístup ke klíčům. Sedl jsem si k pultu a zeptal se baristy, jestli někdy zaznamenal domácího přípravu ve dvou kusech – objednávky ve stejnou hodinu, ale nikdy nedoručené. Usmál se: „Možná vám dělá společnost duch milovníka kávy. Tuhle čtvrť občas přejdou lidí, kteří si jen připomenou důležité rituály.“ Přesto mi to nepomohlo.
Vrátil jsem se domů a zjistil, že na stole tentokrát stojí nejen šálek, ale i malý lísteček: „Neptej se.“ Písmo bylo zvláštně rozevláté – připomínalo inkoustové tahy, které jsem nikdy nevytvořil. Lakonicky jsem položil lístek do kapsy. Byl jsem zmatený, ale i více než kdy jindy rozhodnutý nestůlat si kávu s tím neviditelným společníkem.
Po týdnu se z kuchyně linuly jiné zvuky – cvrkot zrn otřásajících se v mlýnku, bublání vody v konvici. Tentokrát jsem se zdržel v obýváku, schoval se za roh a sledoval dveře. Není lehké popsat ten pocit, když zahlédnete pohyb, ale nevidíte nic, co by pohybem vysvětlovalo. Jen mlhavé kontury nad parketami, jakoby se dříve servírovaná snídaně vzkřísila k životu. A okamžik, kdy šálek přistál na stole, jako by se dotýkal dřevěného povrchu několik vteřin – ledová teplota, která zůstala i po deseti minutách.
Posledních pár dnů jsem se snažil ignorovat šálek i připsaný kávovar, ale zvykl jsem si. Ráno jsem si sedl do křesla u stolu, přiložil nos k porcelánu a vdechl ten obvyklý závan. Zlatavá tekutina mi přinášela uspokojení, jako by někdo na světě skutečně věděl, že nemám rád mléko a cukr. Pozoroval jsem prázdné židle u stolu a pomyslel si, že možná tohle fascinující ticho není prokletí, ale projev něčího souznění.
Dostal jsem strach, že budu závislý na tom ranním rituálu a že až jednoho dne šálek v kuchyni nenajdu, zkolabuju, jak se občas stalo mým známým, kteří nemohou žít bez své denní kávy. Ale pak mě napadlo: možná už jsem vděčný, že někdo – i kdyby to byla jen „neviditelná bytost“ – myslí na mě, když se probouzím. A že po ránu nepotřebuji více než paprsky světla a šálek černého elixíru.
Dnes ráno jsem místo šálku našel zrcadlo naproti dveřím stolu. V malém papírku přibolcovaný nápis: „Pojď si povídat.“ Nevím, jestli jsem připravený otevřít dveře neviditelnému hostu. Ale vím, že až se slunce zvedne nad obzorem, budu stát opodál a čekat, až dotyčný přijde. Protože v tom tichu, které vzniká mezi ranním tichem a prvním pohárkem kávy, se možná skrývá více, než jen rituál – ale komunikace s někým, kdo zná mé nejranější zvyky.
