Článek
Byla to taková ta klidná trafika – regály s knihami, drobným textilem, pár dobových doplňků, noviny a stánky se svačinami. Většina zákazníků přicházela ráno pro kávu a rohlík, v poledne pro rychlý oběd a odpoledne už jen pár zaneprázdněných lidí, co marně hledali otevřenou prodejnu.
A přesto – den co den – jsem si všímala toho samého muže. Vycházel z tramvaje někdy kolem šesté, oblékl si starou šedou kabátu, v kapse měl papírový sáček, a beze spěchu se usadil u stolku mezi pokladnami. Nenechal si nic koupit, jen tam seděl a díval se kolem sebe, jako by připravoval vhodný okamžik.
Zákazníci mu nevěnovali pozornost. Byl neagresivní, neobtěžoval lidi, neprováděl žádnou viditelnou aktivitu. Ale já jsem si všimla něčeho jiného: nikdy neodešel, dokud se nezhasly světla a nevypnula se kasy. A pak, ve chvíli, kdy se otevřely dveře na noc, tiše se zvedl, zamířil k východu a zmizel do temné uličky.
Měla jsem o něj strach. Obchod obvykle zavírám já a vím, že samota ve velkém prázdném prostoru umí vyděsit i zkušené jedince. Proto jsem jednoho večera, když jsem měla šichtu já, naznačila kolegům, že budu využívat bezpečnostní kameru až do zavíračky a že přijdu k němu blíž.
Když se stroje sešly na sedmičce, všichni už odešli. Zůstala jsem jen já, muž u pokladny a několik posledních novin položených na stolku. Rozsvítila jsem zářivky nadoraz a vešla k němu. Seděl, rukama si opíral bradu, a pozoroval prázdný obchod, jako by hledal něco, co mohl najít jen ve chvíli, kdy tam nikdo jiný není.
Přistoupila jsem pomalu.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem tiše, aby ho nepřekvapila.
Otočil se, na tváři mu svítil jemný, ale unavený úsměv. Oči měl šedivé jako déšť, hluboké jako noční nebe.
„Dobrý večer,“ odpověděl klidně a ukázal mi místo vedle sebe.
Posadila jsem se. Dýchalo se mi nasládlým vzduchem nově zavřeného obchodu, mezi regály stále vonělo křupání čokoládových tyčinek a papír.
„Všimla jsem si, že tu býváte téměř každý den až do zavíračky,“ začala jsem opatrně. „Proč… proč to děláte?“
Chvíli se díval do prázdna, jako by přemítal, jestli ze svých myšlenek někoho pustit ven. Pak promluvil:
„Jmenuji se pan Šalmaj. Bydlím kousek odsud, na Malé Straně. Chodím sem proto, abych… vzpomínal.“
Chtěla jsem říct něco povzbudivého, ale on pokračoval rychlým, rozechvělým hlasem:
„Můj syn tu pracoval. Jmenoval se Honza. Byl tady každý den. Po škole chodil sem kýchnout se zimními názvy knih a občas mi koupil máslovou housku. Učil se tu na zkoušky, když chtěl být novinářem. Jednou jsem mu slíbil, že přijdu na jeho promoční oslavu. Jenže…“ hlas se mu zlomil a v očích se zaleskly slzy.
Zastavil se, otočil obličej ke stropu, jako by se chtěl vyhnout vlastní realitě.
„Bylo to sedm let. Přesně sedm let. Honza spadl z mostu, když se snažil fotografovat zimní mlhu nad Vltavou. Nechtěl jsem mu říct, že bylo nebezpečné tam jít, do mrazivého údolí. Byl mladý, unikal mu svět tím svým objektivem. Ten večer volal, že přesně přilétá do obchodu a že si dá čokoládu. Řekl mi, že mě má rád a že brzy přijde pro dort. Pamatuji si tu vůni housky, kterou držel v ruce. Zítra by slavil třicet. A já… jsem tady, abych si to místo připomněl. A abych tu počkal, až znovu otevřou dveře.“
V tu chvíli jsem cítila, jak mi buší srdce. Pustil papírový sáček, v němž byly dvě máslové housky – jsem si toho všimla jen teď, když pode mnou zasyčely dlaně. Přikryl je kapesníkem, očima se mi vyhýbal, ale věděla jsem, že se na mě dívá.
„Každý večer, když vidím, jak se připravuje zavíračka, uvědomím si, že je tu prázdno. A pak, když dveře zavřou na klíč, vím, že Honza není tady. A já se musím znovu vrátit domů s tou prázdnotou uvnitř.“
Podívala jsem se na hodiny nad regály – pět minut do zavíračky. Obchod už byl tichý, regály se tyčily jako tiší svědkové jeho bolesti. Půl minuty před zavřením jsem se postavila.
„Pane Šalmaj,“ řekla jsem tiše, „chápu, že vám to pomáhá snášet bolest, kterou nosíte. A já si také uvědomuji, že někdy je těžké se pustit toho, co jsme milovali. Ale… pokud chcete, mohu vám zajistit, že vás pustím naproti, až otevřou zítra ráno. Můžeme se tu sejít dřív, otevřít dveře a připomenout si, že Honza žil. Že šťastně usmál na vás a že tu byl.“
Pan Šalmaj se podíval na své ruce. Tahal prsty po papírovém sáčku. Pomalu přikývl, jako by moje nabídka rovnou rozebírala jeho dlouhé roky smutku. Pak se zvedl a položil mi sáček s houskami do ruky.
„Děkuji, slečno,“ řekl a vyšel ven do tmy.
Když jsem večer zamykala obchod, najednou jsem pochopila víc než kdy předtím: že někdy zůstáváme na jednom místě nejen proto, abychom vzpomínali, ale abychom dali druhým šanci pohlédnout na bolest, kterou sami neseme.
Druhý den ráno, těsně před otevřením, stála za rohem poloprázdná tramvaj. Pan Šalmaj přišel s papírovou pochutinou a já otevřela dveře. Byl to tichý okamžik. Nikdo už tu nebyl. Ale já věděla, že oba – on i já – se v tu chvíli setkáváme v tichu vzpomínek.
A když jsem zapnula světla, uvědomila jsem si, že bolest může být osamělá, ale nikdy není opuštěná.
Od té doby pan Šalmaj přestěhoval regály jediný pruh mezi dveřmi a pokladnami, aby mohl sedět uvnitř obchodu klidněji. A já vím, že když chodím domů, dávám mu tím, že dveře otevřu jako první, malý dárek: i prázdný prostor může nést naději, pokud má místo, kam se otevírá.
