Článek
Moje nejlepší kamarádka Katka se po letech v podnájmu rozhodla konečně přestěhovat. Nový byt byl menší, ale její – a pro ni to znamenalo všechno. Sbalila si věci, najala dodávku a poprosila mě, jestli bych jí pomohla s vyklízením posledních skříní. Jasně že jo. Byla sobota ráno, nálada skvělá, v repráku hrála Lucie Bílá a obě jsme se smály, jaké poklady člověk najde, když se stěhuje. Staré dopisy od bývalých, polámané propisky, které „určitě ještě někdy opraví“, nebo čínské jídelní hůlky z večírku před deseti lety.
Pak přišla ta krabice.
Ležela vzadu ve skříni v ložnici. Katka si na ni vůbec nevzpomínala. Byla zaprášená, trochu promáčklá, ale celkem lehká. Sundala jsem ji, položila na postel a začaly jsme ji společně prohrabovat. Byly v ní hlavně papíry – staré poznámky, složenky, katalogy, sešity, náhodné fotky. Nic zvláštního.
Až na jednu věc.
Uprostřed stohu papírů vypadla fotografie. Malá, černobílá, ošoupaná. Zastavila jsem se. Katka taky. Obě jsme na ni zíraly.
Byla na ní žena. Stála u vchodu do jakéhosi domu, usmívala se, ale její oči… něco na nich bylo špatně. Ne že by byla zlá – spíš smutná. Unavená. Ale to nebylo to nejhorší.
Katka zbledla. „To je moje máma,“ zašeptala. „Ale… vždyť to není možný. Nikdy jsem tu fotku neviděla. A hlavně… ten dům… ten dům vůbec neznám.“
Podala mi fotku blíž. Na zadní straně bylo napsáno perem:
„Nezapomeň, co se stalo. Vždycky si pamatuj.“
Bez podpisu. Bez data.
Dlouho jsme tam jen tak seděly. Katka se snažila vybavit, odkud by mohla fotka pocházet. Prohrabaly jsme celou krabici, ale žádná další zmínka o tom domě nebo její mámě tam nebyla. Když jsem se zeptala, jestli její máma o něčem takovém někdy mluvila, zavrtěla hlavou. „Nikdy. Vždycky o dětství mluvila jen okrajově. Jako by něco skrývala.“
Odpoledne jsme se rozhodly zkusit fotku naskenovat a trochu upravit. Poslaly jsme ji na Facebook do skupiny o starých domech a historických místech. Netušily jsme, že za pár hodin nám přijde odpověď, která nás úplně rozhodí.
Jeden muž ze skupiny nám napsal, že ten dům poznává. Stál na okraji jedné malé vesnice na severu Čech. Dům prý shořel při požáru v roce 1987. Zahynuli tam tři lidé. Mezi nimi i mladá žena. „Nikdy jsme nezjistili, kdo to byl,“ napsal. „Neměla žádné doklady. Ale vypadala… trochu jako ona.“
Poslal nám článek z místních novin z toho roku. Na špatně naskenované fotce domu v plamenech jsme rozpoznaly tu samou verandu. Tu samou branku. Byl to ten dům.
Katka se mi později svěřila, že její máma se jednou v noci zhroutila – měla hysterický záchvat, mluvila nesmysly. Zmínila něco o „vině“ a „dveřích, které neměly být otevřené“. Tehdy to Katka považovala za sen nebo přechodnou slabost. Ale teď to začalo dávat zvláštní, znepokojivý smysl.
Nechaly jsme si fotku. Katka ji má dodnes ve skříňce. Ne proto, že by chtěla odpovědi. Spíš proto, že si myslí, že někdo – nebo něco – chtělo, aby ji našla.
A já? Pořád nejsem pověrčivá. Ale od té doby mám u sebe v peněžence malý lístek, na kterém je napsáno:
„Věci se dějí z nějakého důvodu. I když jim hned nerozumíme.“
Možná jednou porozumíme všemu. A možná některé fotky skutečně nikdy neměly být nalezeny.
